Česká televize odvysílala 12. května další díl z cyklu Cestománie, tentokrát o Středoafrické republice. Počin to mohl být zajímavý, kdyby nebyl zmařen komentářem, který četli baviči Štěpánová a Vladyka. V tomto mluveném doprovodu totiž byli obyvatelé Středoafrické republiky důsledně–během celého pořadu–nazýváni „černoši“.
Divák tak musel postupně nabýt dojmu, že Afričané ze Středoafrické republiky nemají žádnou jinou identitu než tu, že jsou—no prostě černí! Nafilmovaní lidé v dokumentu jakoby nepatřili k žádné etnické skupině, kmenu, či národu. Byli to prostě černoši—za všech okolností. Jejich děti pak byli „černoušci“.
Komentář se nesl v rozverném, mírně blahosklonném tónu. Bylo z něj jasné, že autoři dokumentu z „vyspělé“ České republiky se na „černochy“, „černošky“ a „černoušky“ dívají s největší možnou mírou shovívavosti, podobnou té, s níž někteří lidé sledují zvířátka v zoologických zahradách.
Nejde jen o to, že popisování lidských bytostí v dokumentu především s pomocí odkazů na barvu jejich kůže by bylo v některých západních demokraciích dnes pokládáno za rasismus. Jde též o to, že zvolený přístup je mírně přihlouplý a pokazil jinak docela zajímavý dokument.
Představme si, že filmový štáb z nějaké africké země by přijel do České republiky, natočil zde zajímavý dokument o životě lidí v několika vesnicích, a v připojeném komentáři by pak důsledně nazýval lidi ve filmu „běloši“, bělošky“ a „běloušci“. To, že tito lidé mají nějakou jinou identitu—národní, etnickou, místní–než barvu kůže, by se v komentáři jaksi vytratilo.
Nebo si přestavme, že v cyklu Cestománie by byl podobným stylem komentován například film o francouzské Bretani. Místí obyvatelé by nebyli Bretonci, nebo Francouzi, nebo třeba obyvatelé Rennés, ale byli popisováni jako „běloši“, kteří například právě pijí víno, jedí, pracují, atd. V lepším případě bychom se dozvěděli, že se jedná o Evropany. Nebo si představme film například z Číny, v němž by komentář důsledně nazýval lidské bytosti ve filmu „žlutí“ a jejich děti „žluťásci“.
Nejde přitom ani tolik o nějakou politickou korektnost. Hrozivý je spíše povýšenecký přístup, který se v takovém popisu skrývá. Ten už nám dopředu brání v tom, abychom se byli schopni vymanit z předsudků ve snaze pochopit jiné kultury. Bohužel nám takový přístup říká více o nás samých než například o obyvatelích Středoafrické republiky. Aniž by si to tvůrci filmu uvědomovali, jsou nebezpečně blízko těm našim spoluobčanům, kteří na fotbalových stadiónech sprostě pokřikují na hráče černé pleti.
Vynucená politická korektnost může být stejně ohavná jako rasismus. Na druhé straně jazyk často spoluvytváří realitu, a neškodí proto se občas zamyslet nad konotacemi toho, co říkáme a jak to říkáme. Tvůrci tohoto pořadu mají jistě velké štěstí, že jsou z České republiky. Například v USA byli na hodinu vyhozeni z prestižních televizních stanic hvězdy mnohem většího kalibru, než jsou autoři našeho dokumentu, za poznámky mnohem nevinnější–které ovšem byly pochopeny jako urážlivé vůči menšinám.
13. 5. 2003