Politologové dlouhodobě upozorňují, že okolo
politického středu existuje stranicky neukotvená skupina liberálně smýšlejících
voličů. Několik politických projektů se je snažilo oslovit, ale všechny
zkrachovaly.
Po roce 1989 přitahovala tuto
voličskou skupinu nejvíce Občanská demokratická strana, která se v té době
definovala jako liberálně-konzervativní uskupení. Částečně se o to pokoušela i
Občanská demokratická aliance, ale v té jednoznačně převažovalo konzervativní
myšlení nad liberálním, navíc oslovovala v podstatě jen intelektuálněji laděné
městské elity.
Později se snažila liberální
voliče oslovit Unie svobody, která se odštěpila z ODS, ale její původně slušný
politický potenciál byl rychle promrhán.
Příčin byla celá řada, včetně střetu nepřiměřeného politického idealismu s
nároky na pragmatickou politiku, jakož i jistý politický amatérismus. Strana se
také nikdy plně nevymanila ze stínu ODS a Václava Klause.
Opuštěný liberální střed se
pokusila po pádu US dobýt Strana zelených, ale i ona měla problémy s identitou.
Nebyla sice odštěpkem jiné strany, ale snaha spojit „zelený“ program s
liberální ideologií, jakož i s pragmatickou koaliční spoluprací s
konzervativci, se ukázala jako nemožná.
Prokletí liberálního
politického středu nevyřeší ani nový projekt Karolíny Peake, která po odchodu z
Věcí veřejných slibuje založit liberální stranu pravého středu. Chyba je už ve
způsobu jejího vzniku, protože liberální voliče těžko osloví další politický
odštěpek, který si s sebou nese kus identity VV.
Samotná Peake navíc nemá jasný
politický profil, nový projekt bude už její třetí politickou stranou. Začínala
v národně-konzervativní ODS po roce 1997, později byla věrnou spojenkyní Váta
Bárty ve VV.
Kromě politického oportunismu
si ji nelze spojit se žádnými politickými idejemi. Z „oportunistů“ se skládá i
její platforma, takže její členové ve strachu z politického nebytí na jedné
straně pragmaticky podpoří vládu, ale zároveň mluví o tom, v čem se ten který
neshodne s jejím programem.
A je zde i obecnější problém.
Ekonomická krize ve spojení s globalizací celý projekt pravicového liberalismu
notně zproblematizovala, protože v ekonomické rovině se pojí se stále více
zprofanovaným neoliberalismem. Úspěšnější jsou tak pravicové strany, které
dokáží kombinovat ekonomický neoliberalismus s konzervativně-národnickou
agendou, která předstírá, že národní stát může občany uchránit od náporu
globálně fungující neviditelné ruky trhu.
Pokud v liberálním politickém
poli existuje nějaký politický potenciál, je to dnes spíše v podobě levicového
liberalismu, protože ústředními idejemi liberalismu jsou nejen individuální
svobody, ale také spravedlnost, rovnost šancí a vláda zákona, včetně lpění na
jasně definovaných pravidlech fungování liberální demokracie. Už proto nemohou
levicově-liberální voliči volit žádný subjekt, který hlásá ekonomický
neoliberalismus, neboť ten je ve své sociálně-darwinistické podstatě popřením
základních liberálních idejí a ničí liberální demokracii s pomocí její privatizace.
Takové voliče by
mohla přitáhnout spíše sociální demokracie, pokud by je dokázala oslovit. Jisté
je, že Peake neosloví ani je, ani liberály napravo od středu, protože pro
kohokoliv s liberálními instinkty je politička vzešlá ze sektářských Věcí
veřejných podezřelá.
Čro 6, 2.5.2012