Schválení menšinové vlády parlamentem a diskuse, která hlasování předcházela, nabízí několik závěrů. Tím prvním je, že Sociální demokraté v podstatě neměli na vybranou. Navzdory jejich nejrůznějším prohlášením, že vládu nepodpoří, bylo zřejmé, že neschválení vlády by způsobilo nejenom politickou ale pravděpodobně i ústavní krizi. V zájmu ČSSD bylo vládu podrobit kritice a skórovat u svých voličů ale nebylo v jejich dlouhodobém zájmu, aby Sociální demokraté byli voliči vnímáni jako strana, která postrádá politickou odpovědnost.
To, čeho jsme v případě ČSSD byli v minulých týdnech svědky, má především co do činění se snahou této strany vymezit hranice jejího nově nabytého politického teritoria, vyzkoušet si až kam sahá její nově nabytý vliv, a představit se české veřejnosti jako skutečná opoziční síla. Součástí této snahy též bylo prezentovat se jako síla, které leží na srdci především stabilita této země. Vyslovení nedůvěry Klausově vládě by tuto image ČSSD značně pošramotilo.
Dalším závěrem, který lze po hlasování o důvěře učinit, je, že opozice je značně fragmentovaná a že ČSSD nemůže vždy a za každých okolností spoléhat
na další dvě opoziční strany, především pak na Republikány. Skutečnost, že Republikáni pomohli vládní koalici odmítnout návrh ČSSD zařadit na program parlamentní schůze rezoluci o restitucích církevního majetku, je prvním náznakem toho, že ČSSD nebude mít v parlamentní opozici vždy podporu, kterou by si přála. Zatímco vládní koalice se zdá být semknutá okolo Václava Klause, opozice je ideově značně nejednotná. Každá ze tří opozičních stran vychází ve svém odporu k vládě z rozdílných pozic a ne vždy se jim musí podařit najít společný jazyk.
Už nyní je jasné, že Republikáni jsou přinejmenším stejně kritičtí vůči ČSSD, jako jsou vůči vládní koalici. Pokud by Zeman chtěl vytvořit jednotnou opoziční frontu, musel by Republikánům činit ústupky. Problémem je, že každý ústupek straně tak extrémistické, jako jsou Sládkovi Republikáni, by nakonec v očích demokratické veřejnosti poškodil samotné Sociální demokraty. Zeman si toto dobře uvědomoval, když využil Sládkova rasistického proslovu v parlamentní debatě k tomu, aby vyhlásil nepřímou podporu vládě. Je zřejmé, že být vnímán demokratickou veřejností jako příslušník stejného opozičního tábora jako Republikáni, může být pro ČSSD za určitých okolností škodlivé. Bojkotováním hlasování se ČSSD této možnosti vyhnula, aniž by zcela zjevně přešla na stranu koalice a zbavila se tak svého opozičního puncu.
Hlasování o důvěře též do jisté míry učinilo konec dohadům, které se vyrojily v souvislosti s možnou nejednotností sociálně demokratické frakce v parlamentu.
Ačkoliv koaliční politici a média shodně spekulovali, že někteří poslanci ČSSD vládu nakonec podpoří, celá sociálně demokratická frakce se v rozhodujících okamžicích chovala disciplinovaně a jednotně. Ani v budoucnosti koalice nemůže zřejmě počítat s tím, že by mohla příliš těžit z případně nejednoty v řadách frakce ČSSD.
Debata o důvěře ve vládu a hlasování též znovu potvrdily, že Prezident Václav Havel se v současné patové situaci stal klíčovou politickou osobností. Zdá se, že i kdyby ČSSD , třeba i teoreticky, byla uvažovala o tak destabilizujícím kroku, jakým by bylo vyslovení nedůvěry vládě za současných okolností ústavního provizoria (kdy až do ustavení senátu není možné vypsat předčasné volby), od okamžiku, kdy ji Prezident Havel vyzval k podpoře vlády, jí v podstatě nezbývalo nic jiného nežli vládu podpořit. Hlasování proti vládě by se bylo stalo hlasováním proti Havlovi–tedy čímsi, co by ještě více poškodilo image ČSSD coby strany usilující o stabilitu a též poškodilo její dobré vztahy s Havlem.
Posledním důležitým závěrem je skutečnost, že navzdory některým smířlivým prohlášením leaderů ČSSD, všechny příští politické bitvy budou bojovány na ostří nože a nelze očekávat, že ČSSD umožní vládě vládnout v klidu. Miloš Zeman má nyní v podobě vlády oponenta, kterému, když použijeme jeho vlastní slova, „může jít po krku“. Je pravděpodobné, že jedním z prvních kroků ČSSD bude pokus vrátit otázku církevních restitucí na program parlamentu. Ostré konflikty se dají očekávat i ohledně dalších opatření vlády a návrhů zákonů.
Tento stav může vyústit do určité legislativní paralýzy a politického přešlapování, které mohou vyřešit teprve předčasné volby.
Zdali se takové volby uskuteční, bude do značné míry záležet na výsledcích voleb to Senátu. Pokud koaliční strany, zejména ODS, získají v senátních volbách přesvědčivé vítězství, bude v jejich zájmu usilovat o vypsání předčasných voleb a ukončit tak současnou patovou situaci. ČSSD může na současné situaci vzdělat pouze tehdy, pokud bude i nadále, tak jako to učinila při hlasování o důvěře, vystupovat jako opoziční strana, která sice má na mysli zájmy svých voličů, ale které ještě více záleží na stabilitě země a schopnosti České republiky pokračovat v transformačním úsilí–tedy jako strana, která nechá vládu vládnout a nebude jí v tomto úsilí omezovat kvůli malichernostem.
Svobodné slovo – 28. 7. 1996