Můj článek nazvaný „O rozkročování, nálepkách, a matení pojmů“ vyvolal
na stránkách Lidových novin živou diskusi. Naneštěstí se tato diskuse svezla do polohy, kde se stala poněkud samoúčelnou. Sociologové, kteří na článek reagovali, v podstatě především argumentovali, že zpochybňuje pojmy pravice a levice. S pomocí průzkumů a politologické literatury se pak snažili dokazovat, že pravice a levice v České republice vskutku existují.
Potíž s takto pojatou diskusí je v tom, že se snaží dokázat v podstatě banální pravdu s pomocí složitého sociologického a politologického dokazování a nekonečného rozžvýkávání
Účelem mého článku totiž nebylo tvrdit, že pravice a levice v České republice neexistují, nebo dokonce zpochybňovat obecnou platnost těchto pojmů. Stačí přece i jen letmý pohled, abychom si uvědomili, že v podstatě téměř všechny významnější české politické strany jsou zařaditelné na pravo-levé škále.
Účelem též nebylo razit jakési novátorské a jedině platné dělení politických subjektů v postkomunistickém světě na reformní a populistické s tím, že pojmy „pravice“, „levice“, a „střed“ bychom měli opustit. Smyslem článku bylo pouze poukázat na skutečnost, že v postkomunistickém světě, kam česká republika ještě stále patří, je používání ustálené politické a politologické terminologie občas poněkud problematické.
Smyslem článku též bylo upozornit, že volné používání pojmosloví, které se na naší realitu ještě plně nevztahuje, je jistým druhem intelektuální lenosti. Je zbytečně zavádějící, když strany začnou v takovém pojmosloví mluvit ve snaze změnit svůj image. Snaha ODS o „rozkročení“ je v pořádku, pokud si tato strana nejprve, v normální lidské mluvě, ujasní rozdíl mezi tím, co by ráda reprezentovala ideologicky a co ve skutečnosti ideologicky reprezentuje v myslích voličů, a pokud si zároveň ujasní, jakou politiku by ráda prováděla v dennodenní praxi a jakou skutečně může a musí provádět vzhledem ke komplexnosti transformačního procesu a problémům, které musí řešit.
Zároveň by nedávalo by smysl zpochybňovat například zřejmou skutečnost, že Občanská demokratická stojí na pravo od politického středu nebo že Sociální demokraté jsou strana levicová. Co ale stojí za zvážení je, zdali v postkomunistickém světě, mnohem více nežli v zavedených demokraciích, nejsou tyto ustálené kategorie a nálepky neustále relativizovány celou řadou skutečností.
Nejenom že ještě neexistují ustálené majetkové a tržní poměry a že demokratické instituce a mechanismy nejsou plně zavedené, ale každá z postkomunistických společností se potýká s nesmírně komplexním problémem transformace celého společenského systému. Přistupovat k tomuto úkolu z předem zvolených ideologických pozic je téměř nemožné. Často je třeba pragmatismu, který relativizuje ideologické kategorie. Mnohé problémy transformace není možné řešit ani vyhraněně z leva, ani vyhraněně z prava, ale pouze kombinací celé řady pragmatických přístupů.
Například privatizace je v zaběhnutých demokraciích, kde existují ustálené majetkové vztahy, koncept typicky pravicový. V postkomunistickém světě má ovšem jiný význam; privatizace je prostě základním a svým způsobem jediným možným způsobem transformace komunistického hospodářství v hospodářství tržní. O pravicovosti či levicovosti je možné mluvit pouze ve vztahu k míře privatizovaného majetku a možná i metodách privatizace. Ale i takové závěry jsou problematické; radikální privatizace se odehrává zrovna tak pod vedením pravicové ODS v České republice jako pod vedením levicové Strany demokratické levice v Polsku.
Je jasné, že s tím, jak se v České republice vyvíjí politické spektrum, usazuje se i celý politický systém stále zřetelněji do kategorií pravice, levice a středu, a je dokonce pozvolna možné začít používat, bez nebezpečí zkreslování, i další vyzkoušené politologické a politické nálepky, jako jsou „konzervatismus“, „liberalismus“, či „socialismus“. Skutečností ale je, že tyto nálepky v naší realitě ještě mnohdy nereprezentují to, co reprezentují v zaběhnutých demokraciích, a že teoretikové i politici tak trochu předbíhají vývoj–a tím škodí svým argumentům– když s těmito pojmy zacházejí, jako kdybychom již takovou zaběhnutou demokracií byli.
Lidové noviny – 20. 9. 1996