Jako každá zbrusu nová a ještě nevyzkoušená instituce, Senát bude do značné míry elastický. Bude nejenom tím, co předepisuje Ústava, ale také tím, co z něj
udělá první generace senátorů. Proto je důležité nejenom to, jaké strany budou reprezentovány v Senátu , ale jaké zasednou v prvním Senátu osobnosti–ať už reprezentují strany nebo nikoliv.
Ústava je ve výčtu pravomocí Senátu poměrně strohá. Svěřuje horní komoře v podstatě pouze roli druhotné kontroly zákonů přijatých dolní sněmovnou, které Senát může bud vetovat nebo pozměnit. Sněmovna pak může takové veto nebo změny přehlasovat, i když je k tomu zapotřebí většího počtu poslanců. Sněmovna nemůže senátní veto přehlasovat pouze v úzkém okruhu případů, například při odmítnutí ústavního zákona. Bez Senátu není například taktéž možné zvolit prezidenta.
Senát, který je nerozpustitelný, plní roli sněmovny v době, kdy je rozpuštěna, ale všechna jím přijatá zákonná opatření musí být sněmovnou dodatečně schválena hned na její první schůzi. Nerozpustitelnost Senátu je
chápana jako jakási pojistka proti možnému chaosu–i v době, kdy bude dolní sněmovna rozpuštěna, bude zde fungující zákonodárné těleso a tím zajištěna kontinuita zákonodárné moci.
Při analyzování funkcí Senátu je ovšem třeba rozlišit mezi jeho ústavně předepsanými pravomocemi a jeho vlivem. Skutečnost, že senátoři jsou voleni na základě většinového systému v 81 relativně malých obvodech vytvoří spojení mezi senátory a konkrétními voliči–tedy vazbu, která v podstatě neexistuje v případě poslanců dolní sněmovny. Ti jsou voleni na stranických kandidátkách v osmi velkých obvodech a závisí mnohem více na stranických sekretariátech nežli na konkrétních voličích.
Tato vazba mezi senátory a konkrétními voliči znamená, že senátoři budou voliči viděni (a bude na ně vyvíjen voliči tlak, aby fungovali) jako lokální ombudsmani a obhájci zájmů svých obvodů. Mnozí to ve svých volebních kampaních slibovali a byli za to kritizováni v médiích. Kritici se oprávněně tázali, zdali senátoři budou takovou roli moci skutečně plnit.
Budeme-li se odpověď snažit najít pouze v ústavě, je záporná. Je ale nutné si uvědomit, že senátoři budou veřejnými činiteli s poměrně vysokým společenským statusem. Ačkoliv ani vláda, ani místní orgány se senátorům neodpovídají (vláda se odpovídá přímo pouze dolní sněmovně), podněty senátorů se budou muset zabývat. Ani úřady ani ostatní ústavní činitelé si prostě senátory nebudou moci dovolit ignorovat.
Ti senátoři, kteří budou reprezentovat politické strany, budou též ve většině případů mít i určitý vliv ve svých stranických sekretariátech a též vazbu na poslance své strany v dolní sněmovně. Budou tedy schopni skrze své strany prosadit nebo alespoň upozorňovat na určité věci nepřímo.
Jak tento svůj vliv senátoři budou používat, a až kam tento vliv bude sahat, bude záležet, jak už bylo naznačeno, na první generaci senátorů. Ti vytvoří jistý
precedent–ústavní zvyklosti, které půjdou za hranice psané ústavy. Stejně jako Václav Havel svou autoritou a vlivem dotvářel úřad prezidenta a dal mu obrysy, které má, budou i první senátoři z bochníku ústavních mechanismů vykrajovat krajíc pro Senát. Jak velký tento krajíc bude, záleží nejenom na nich, ale i na tom, jak velká je potřeba voličů, aby byli svými politiky reprezentováni konkrétněji a hmatatelněji, nežli tomu bylo až dosud v případě dolní sněmovny.
Viděn z tohoto pohledu by se Senát mohl stát skutečnou konkurencí pro ústavně silnější sněmovnu nebo jí dokonce zastínit.
Magazín MF Dnes – 30. 10. 1996