Vyloučením dvou stranických rebelů se sociální demokraté vydali na nejistou a potenciálně nebezpečnou cestu. Tento krok znamená příklon k radikálnějšímu a tvrdšímu pojetí opoziční politiky. Za cenu možné momentální ztráty dvou křesel ve sněmovně, jde o snahu vytvořit ze strany jednotnou, údernou pěst, která může kdykoliv rozhodně zasáhnout vládní koalici. Sociální demokraté ale možná nečtou zcela správně signály, které vysílají voliči. Nebo je též možné, že jejich současné vedení je natolik zaslepeno svou záští vůči vládní koalici, že mu na voličích nezáleží.
V sociální demokracii existují již nějakou dobu dva pohledy na to, jak by se strana měla chovat, pokud si chce udržet stávající a nebo i získat nové voliče. Jeden proud, vedený Milošem Zemanem, se domnívá, že pouze tvrdé a nekompromisní postoje vůči vládní koalici mohou do tábora ČSSD přivést i ty voliče, kteří momentálně váhají mezi touto stranou a skupinami ještě levicovějšími. I když je jasné, že se tak může dít za cenu ztráty některých voličů středových, tento proud myšlení má za to, že pouze tvrdě a důkladně opoziční, a v pravém slova smyslu levicová, ČSSD, může eventuálně sjednotit většinu nespokojenců s vládní koalicí.
Druhý proud, reprezentovaný především Karlem Machovcem, se naopak domnívá, že pouze umírněná sociální demokracie podobná středově levým stranám, které existují na Západě, má šanci stát se skutečně legitimní opoziční silou. Má se za to, že takový přístup může přivést do tábora ČSSD mnohé středové voliče, kteří v současnosti volí strany vládní koalice. Je jasné, že se taková strategie může být doprovázena ztrátou radikálně levicových voličů. Je také jasné, že takový přístup vyžaduje přesvědčit voliče o vlastním pozitivním programu, nikoliv vystupovat především jenom jako „opozice za každou cenu“.
Je to tedy složitější cesta.
Vyloučení dvou stranických rebelů, kteří následovali hlas svého svědomí při hlasování o rozpočtu, znamená, že přinejmenším ve vrcholných orgánech ČSSD má momentálně navrch proud preferující opoziční radikalismus před opozičnictvím umírněným a konstruktivním. Snaha o opětovné přijetí Jozefa Wagnera do strany místní teplickou organizací naznačuje, že radikalismus stranického vedení nesdílí ve straně zdaleka všichni.
Podíváme-li se na průběh a výsledky senátních voleb, jakož i na některé povolební průzkumy veřejného mínění, zdá se, že ČSSD je na špatné cestě. Znechucení z politiky, které voliči demonstrovali v senátních volbách propastně malou účastí a ke kterému se přiznali ve zmíněných průzkumech, totiž bylo, jak se zdá, z velké části způsobeno zbytečně konfrontačními postoji českých politiků a stran po červnových volbách.
Namísto, aby v patové situaci hledaly kompromisy a konsensuální přístup k politice, dvě největší strany, a obecněji koalice a opozice, se do sebe zakously ve slepém bojí o malichernosti. Politizováno bylo i to, co politizováno být nemuselo; před senátními volbami poslední zbytky politické slušnosti vyklidily pole zášti a slepé konfrontaci. Občanská demokratická strana si tuto chybu, jak se zdá, uvědomuje. Na jejím nedávném sjezdu zaznělo mnoho výzev k hledání přívětivější tváře a konsensuálnějšího přístupu k politice. Sociální demokracie se, alespoň prozatím, vydala opačným směrem.
Tento krok ale pravděpodobně nejen odradí mnoho voličů ale i vyleká umírněnější členy samotné ČSSD. Ať už to totiž vedení ČSSD s vylučováním poslanců Wagnera a Teplíka myslelo jakkoliv, tento krok vysílá především negativní signály. V myslích většiny voličů i členů strany se zapíše spíše jako posun k autokratickému stylu rozhodování a jednání, který ponechává jen málo místa pro vnitrostranickou diskusi a tvořivé disidentství. Vylučování a snaha potlačit odlišné stranické názory, které si pamatujeme z minulého režimu, jsou ještě stále vnímány negativně a zanechávají u českých voličů jistou pachuť. ČSSD si vytváří image určité nesnášenlivosti.
Radikalizace sociální demokracie v sobě nese i další problém. Jak ukázaly průzkumy veřejného mínění, v červnových volbách volilo ČSSD mnoho lidí proto, že hlasovali proti ODS nebo vládní koalici obecně. ČSSD byla prostě viděna jako nejpřijatelnější z opozičních stran. To ovšem neznamenalo, že se takoví voliči jednoznačně ztotožňovali s programem ČSSD. Jednali tak v mnoha příkladech proto, že protestovali proti určitým aspektům stylu a politiky ODS a vládní koalice.
ČSSD mohla červnové výsledky zúročit ve svůj prospěch, kdyby byla měla vůli se chovat konstruktivně. Strana se na jedné straně chovala v několika prvních týdnech po volbách státotvorně, ale později sklouzla zpět do své staré role
strany, která jde vládě poněkud hystericky po krku. Jít ale vládě po krku za každou cenu, není skutečný program. Je to program negativní, z něhož příliš vyčuhuje osobní a politická zášť. První kolo senátních voleb bylo pro ČSSD výstrahou. Signál, který vyslalo, byl nejenom, že ČSSD nemá věrné a disciplinované voliče, ale že je především stranou, kterou jen málo lidí volí pro její vlastní kvality a program. Druhé kolo pro ČSSD nakonec dopadlo relativně dobře především proto, že se možnosti jednobarevného senátu zděsili i samotní spojenci ODS. Ti tak učinili částečně i díky taktickým chybách, kterých se zdánlivě nepoučitelná ODS dopustila po prvním kole.
Hra o rozpočet je opět jen negativní volbou. ČSSD nedokázala veřejnosti vysvětlit, proč chce tento vcelku vyvážený rozpočet odmítnout. Možná, že důvody pro odmítnutí existovaly. ČSSD ale přesvědčila pouze o tom, že je proti rozpočtu prostě proto, že chce hrát roli tvrdé opozice a musí ho tedy odmítnout za každou cenu. Poslanci Wagner a Teplík (a několik dalších při prvním čtení) odmítlo takové zaslepené opozičnictví. Jejich vyloučení znamená, že argumenty často neopodstatněná konfrontace zůstává hlavní hybnou silou sociálních demokratů. Zdá se, že zvláště ve světle deklarovaného smířlivějšího postoje ODS, se ze strany ČSSD jedná o taktickou chybu.
Svobodné slovo – 18. 12. 1996