Premiér Václav Klaus se vydá na svou výroční cestu do švýcarského Davosu, aby tam opět (pokolikáté už?) vysvětlil politické smetánce Evropské unie (EU), že je unie na špatné cestě. A proč? V podstatě proto, že ani za deset let to údajně nebude taková unie, která by odpovídala premiérovu liberálnímu přesvědčení. Spíše to bude údajně unie různě regulovaná a podvazovaná. Tato slova českého ministerského předsedy zaznívají v době, kdy se britští obhájci euroskeptických pohledů a konzervativního liberalismu–jeho poslední spojenci v tomto směru–blíží, jak se zdá, k neodvratné politické porážce.
Předseda poslanecké sněmovny se zase vydá na zbytečnou cestu do Německa, aby si vydobyl souhlas s úvodním prohlášením k česko-německé deklaraci, nad kterým mnozí němečtí politici pouze udiveně kroutí hlavou. Navzdory neúspěchu, Zemanova strana–svým voláním po dodatcích–pokračuje ve svém tažení proti dokumentu, který vytváří solidní předpoklady pro to, po čem sociální demokraté volají ve svém programu–tedy začlenění České republiky do sjednocující se Evropy. A též produktivních vztahů se sousedy uvnitř takové sjednocené Evropy.
Toto vše se děje na pozadí vlažného a klesajícího zájmu české veřejnosti jak o vstup do EU tak do NATO. Čeští politici, kteří by ve světle oficiálně deklarovaného úsilí o začlenění do obou organizací měli spíše neúnavně vysvětlovat vlastním občanům, proč je členství důležité–a s trochou vizionářství nastiňovat kroky, které je nutné v tomto směru učinit–raději jezdí rozdávat kritické postřehy a návody svým západním kolegům. Západní Evropa se začíná divit. A i Čechy často vysmívané Polsko je zatím jak vysvětlováním evropských a transatlantických integračních principů svým občanům tak i svým aktivním, neambivalentním zájmem o začlenění do evropských a transatlantických struktur už daleko před Českou republikou.
Vzhledem k jeho liberalistickému přesvědčení, je do jisté míry pochopitelné, že se Václav Klaus vzpírá pomyšlení na polo-socialistickou sjednocenou Evropu. Ano, sjednocená Evropa nebude hayekovským rájem nespoutaného liberalismu. Ponechme stranou, zdali je to správné či ne. Je ale docela dobře možné, že státy unie vědí, proč není unie založena striktně na neoliberalistických principech. Praxe moderních západoevropských společností, které jsou ve svém hospodářském a politickém vývoji o mnoho let před námi, si prostě vynutila něco jiného. Společná linie unie se formuje na základě pracně vydobytého konsensu, nikoliv na základě politologicko-ekonomických teorií. Unie je navíc nejenom ekonomický ale dnes už především politický projekt.
Zůstává též otázkou, zdali EU je a bude opravdu tak socialistická, jak ji vidí český premiér skrze své ideologické brýle. Skutečností ovšem je, že Česká republika, pakliže do EU vstoupí, nebude moci zůstat experimentálním, poněkud izolovaným pískovištěm pro skupinu neoliberalistů. To je pro českého premiéra hořká pilulka, kterou bude muset spolknout, pokud se Česká republika členem EU stane. Pro Václava Klause pragmatika v sjednocené Evropě bude místo, pro Václava Klause ideologa zřejmě nikoliv.
Ať už je naše politické přesvědčení jakékoliv, většina z nás ví, že Česká republika si v podstatě nemůže dovolit zůstat mimo EU. Ví to i Václav Klaus. Jeho zemi by prospělo, kdyby se v tomto kontextu věnoval více pragmatickým úkolům, které jsou se členstvím spojeny, nežli ideologicky motivovaným výpadům a polemikám. Členství v EU a příprava na něj budou znamenat hluboké zásahy do našeho zákonodárství a fungování institucí. Tržní hospodářství připomínající nespoutaný kapitalismus devatenáctého století nemá v takové Evropě místo. Českou republiku čeká v tomto směru hodně práce. Teprve až se členy opravdu staneme, bude možné bojovat proti různým skutečným i domnělým neduhům unie. Dokud členy nejsme, vytvářejí naše kritické připomínky pouze dojem, že to se svým členstvím nemyslíme upřímně. Je přece jasné, že se unie nebude přizpůsobovat nám ale my ji.
Zemanova cesta do Bonnu a domácí manévry ČSSD okolo textu česko-německé deklarace jsou pouze odvrácenou stranou stejného fenoménu, který reprezentuje Václav Klaus. Zatímco Klaus rozdává rady, které dnes už mnoho evropských politiků vidí jako pouhý provinční folklór, Zemanova strana svým chováním dokazuje, že Česká republika je zatím ještě nepřipravena se povznést nad svou provinční sebezahleděnost a připojit se k širší evropské vizi.
Podle toho též vypadá úroveň domácí diskuse o možném členství v NATO a EU.
Čeští politici vyjednávají o vstupu se svými západními kolegy ale zároveň je neustále matou svými názory a mírně xenofobním jednáním. Do EU bychom nejraději po našem, což by znamenalo nejprve přetvořit unii samotnou. Do NATO bychom zase nejraději bez řádně vyzbrojené a akceschopné armády. A občané? Ti jsou prostě zmateni. Nevědí již pořádně, k čemu je takové členství dobré.
Čeští politici jim to nevysvětlí. Jsou příliš zaneprázdněni kufříky, falešnými doktoráty, rychle hasnoucími aférkami, a jinými malichernostmi. Hlasy těch několika politiků a zároveň kompetentních expertů, jako je například Vladimír Dlouhý, kteří mají evropskou vizi a snaží se zůstat stranou malicherných domácích půtek, jsou jen výkřiky v domácí politické mlze. Lze jen doufat, že evropští politici registrují i takové hlasy a nemusí si tak začít klást otázku, zdali se onen nedovařený český guláš může kdy stát součástí evropského jídelníčku.
Svobodné slovo – 7. 2. 1997