Neformální aliance demokratických stran v parlamentu, jejíž zárodek se utvořil při nedávné schůzce Václava Klause a Miloše Zemana, by mohla znamenat určitý zlom v české politice a jisté přeskupení dělících čar v politickém spektru.
Až dosud se sociální demokracie pokoušela hrát svou opoziční roli tak, že do jité míry spoléhala na komunisty a republikány. Chtěl-li Miloš Zeman vystupovat jako lídr většinové opozice, v podstatě mu nic jiného nezbývalo–uvažoval-li striktně takticky. Jeho jisté spoléhaní se na obě extrémistické strany bylo sice odsuzováno těmi, kteří tuto taktiku nahlíželi prizmatem politické slušnosti či morálky, ale u Zemana v druhé polovině minulého roku vždy znovu vítězila hlediska čistě taktická. Bez komunistů a republikánů by byl jen šéfem druhé největší politické strany; s jejich tichou podporou byl šéfem celé opozice a hlavním protihráčem vládní koalice.
Tuto hru bylo možné praktikovat částečně proto, že jak republikáni tak komunisté se po volbách–v nichž obě strany získaly dohromady jednu pětinu křesel v dolní sněmovně–drželi alespoň základních pravidel demokratického chování. Bylo možné argumentovat, že sice zastávají názory, s nimiž se žádný demokrat nemůže ztotožnit, ale že to jsou koneckonců strany demokraticky zvolené.
Tato neformální opoziční fronta měla ovšem devastující účinky na českou politiku a na samotnou ČSSD. Částečně díky této alianci se po červnových volbách rychle rozplizly čáry mezi konstruktivní a destruktivní opozicí. Přímé i nepřímé úlitby, které Zeman musel svým extrémistický spojencům činit, korumpovaly politicky nejenom jeho samotného ale i jeho stranu. Opozice „za každou cenu“, praktikovaná Zemanem, by byla znepokojující a kontraproduktivní, i kdyby se ČSSD nemusela spoléhat na extrémistické strany.
Ve spojení s těmito stranami, reprezentovaném jejich podporou v parlamentu, se změnila ve slepou a nekultivovanou konfrontaci.
Není divu, že menšinová vládní koalice–nemající dostatečnou zkušenost se silnou a konfrontační opozicí–začala ztrácet nervy. Zbytek známe. To, co ještě zbývalo z politické kultury na obou stranách politického středu, vzalo po červnu minulého roku rychle za své. Politický diskurz zdegeneroval do půtek o triviálnosti a malichernosti. Politické ovzduší připomínalo, a ještě pořád připomíná, oblak jedovatého plynu, v němž jakékoliv konstruktivní ideje a činy zajdou udušením ještě před tím, nežli mají šanci spatřit světlo světa. Pohyb společnosti směrem dopředu se změnil v pohyb v kruhu, v němž se to hemží politickými ptákovinami–použijeme-li příměru Prezidenta Havla.
Chování obou extrémistických stran okolo česko-německé deklarace a některé další činy republikánů začaly ale před několika týdny měnit parametry únosnosti třeba i neformální spolupráce ČSSD s těmito stranami. Bylo jasné, že cokoliv jiného nežli jasné odmítnutí česko-německé deklarace poslanci ČSSD popudí obě extrémistické strany a naruší neformální opoziční alianci. Zeman signalizoval už v prosinci, že spolupráce s extrémistickými stranami má své meze, když prohlásil , že chce raději usilovat o republikánské a komunistické voliče.
Jinými slovy: v několika posledních týdnech se stalo zřejmým, že třeba i nepřímá asociace sociálních demokratů se stranami, které svých chováním začaly útočit na samotné principy demokratické hry, by mohlo mít pro ČSSD katastrofální důsledky. Poslední průzkumy veřejného mínění koneckonců již naznačují propad popularity ČSSD. Pro ČSSD nastal čas pravdy.
Hlavním tématem schůzky Klause se Zemanem bylo omezení destruktivního chování extrémistických stran jak ve sněmovně tak mimo ni. To se ovšem ze strany Zemana rovná vyhlášení války jeho až dosud neformálním spojencům.
Dělící čára mezi ČSSD a extrémistickými stranami (a dělící čára mezi demokratickými a extrémistickými stranami obecně) se tak již touto schůzkou zaostřila. Obecné vzedmutí nevole proti extrémistickým stranám, jehož součástí je nyní i ČSSD, bude mít na českou politiku jako takovou určitý očistný vliv.
Bude mít vliv i na postavení Zemana v jeho vlastní straně. Je samozřejmě možné, že ČSSD s extrémistickými stranami opět najde společnou půdu při hlasování o tom či onom zákonu, ale princip programové opoziční spolupráce na principu „konfrontace za každou cenu“–k níž Zeman potřeboval více než jen příležitostnou podporu obou extrémistických stran–je narušen. Jakékoliv taktické přesahy Zemana směrem k extrémistickým stranám budou ve světle posledních událostí i v jeho vlastní straně vnímány jako politicky kontraproduktivní a nemorální.
ČSSD se tak stává stranou, která si musí především ujasnit, co reprezentuje coby středolevá demokratická opoziční síla. Je též možné, že větší odstup ČSSD od extrémistických stran projasní politický diskurz v této zemi a vyústí do jistého „odplevelení“ hlavního proudu české politiky. Zdá se, že v podobě obrané reakce demokratických sil, k nimž se přidali i Zemanovi sociální demokraté, na excesy extrémistů v poslední době se skončilo období propadu české politiky až na samé dno.
Lidové noviny – 19. 2. 1997