Nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že se zvýšily volební preference Křesťanské a demokratické unie-Strany lidové. Různé průzkumy nabízejí různá čísla a odrážejí pouze situaci v několika posledních týdnech. Je tedy předčasné činit dalekosáhlé závěry. Nicméně vzestup popularity křesťanských demokratů má své specifické příčiny, které si zaslouží podrobnější analýzu.
Tou nejdůležitější příčinou, jak se zdá, jsou politické schopnosti předsedy strany Josefa Luxe. Ten se během několika posledních let vypracoval ve skutečně profesionálního politika, který jako jeden z mála českých politických leaderů chápe, o čem politika skutečně je. Chápe, že se jedná především o každodenní namáhavé hledání průchodných cest v souboji s jinými politickými subjekty. Že politika je v pravém slova smyslu uměním možného, tedy neustálé hledáním kompromisů a konsensu.
Ve velkých politických bitvách o malichernosti, do kterých zdegenerovala česká politika po parlamentních volbách v minulém roce, Lux byl jedním z mála politiků, který si zachoval noblesu a chladnou hlavu. Dokázal nejenom sloužit jako jakási komunikační spojnice mezi rozkuráženou opozicí a koaličními partnery lidovců. Ukázal též, že v pravou chvíli dokáže využít taktických chyb svých protivníků a přejít do ofenzívy přesně, když je třeba. V době, kdy mnoho voličů bylo čím dál více znechuceno chováním většiny politických stran a politiků, Lux začal představovat alternativu slušnosti a politické rozvážnosti.
Je mu samozřejmě možné vytknout, že je ne vždy jasné, zdali obhajuje nějaké přesvědčení či principy. Že jeho hlavní motivací je především z každé politické situace vytlouci politický kapitál. Že není vždy spolehlivým partnerem svých koaličních spojenců. Že se mu často daří vyklouznout bez jakékoliv zjevné politické škody ze situací, které by poškodily jiné politiky. Nicméně i to je politické umění. Navíc nad těmito nedostatky, které jsou mu někdy vytýkány, převažují Luxovy schopnosti coby politika hledajícího schůdné cesty nejenom v zájmu své strany ale i širšího společenského konsensu.
Lux též v poslední době stále zřetelněji začíná–jako jeden z mála českých politiků–artikulovat potřebu jasného a neambivalentního přesahování se
směrem k Evropě. Ve svém obdivuhodném politickém zrání se začíná transformovat v politika, který je schopen formulovat alespoň nějakou vizi
naší budoucnosti. Ví a opakuje, že tato vize je neoddělitelně spojena s vizí sjednocené Evropy. Že Česká republika musí být více nežli jen pasivním a laxním uchazečem o členství v Evropské unii.
V tom, že se nárůst popularity lidovců tolik pojí právě s Luxem, se ale též skrývají hranice takové popularity. Lidová strana nemá zatím žádného dalšího politika Luxova formátu, pokud se jako křesťanský demokrat nezačne aktivně profilovat též například předseda Senátu Petr Pithart. Pokud by byl pragmatický Lux schopen vytvořit se stejně konsensuálním intelektuálem Pithartem viditelný tandem, mohlo by to lidovce dále posílit. Dokud lidovci nemají další politiky Luxova formátu, každé případné politické zaškobrtnutí Luxe samotného poškodí celou stranu.
Dalším omezením lidovců je ještě stále jejich přílišná vázanost na katolicky orientované voliče. Ačkoliv Lux se snaží opakovaně prezentovat svou stranu jako moderní křesťansko-demokratickou sílu podobnou například německým křesťanským demokratům, image strany vázané na církev je poněkud silnější nežli sekularizovaný image německé CDU. To je do určité míry problém, neboť
česká společnost je navíc méně nábožensky orientovaná nežli například právě Německo. Vytvoření viditelnější dělící čáry mezi církví a lidovci je ovšem riskantní, neboť současný stav sice omezuje další radikální růst popularity lidovců coby strany přijatelné pro všechny, ale zároveň jim právě přízeň věřících zaručuje pevné místo v parlamentu. Sekularizace strany by mohla vést ke ztrátě některých z těchto voličů.
Nedávné vyhlášení neoficiální války sociálními demokraty extremistickým stranám povede k jistému přeskupení dělících čar v českém politickém spektru.
Skutečnost, že sociální demokraté nebudou ve vlastním zájmu schopni se
o stále radikálněji si počínající extrémisty opírat tolik, jak to činili dosud, otvírá nový manévrovací prostor právě pro lidovce jako pojítko mezi ČSSD a jejich koaličními partnery.
Nejviditelnější lekce, kterou vzrůstající popularita lidovců nabízí je, že český volič si žádá konsensuálnější přístup k politice. Že se mu více zamlouvá hledání kompromisů a politický klid, nežli ideologické bouře a neustálé harašení politických zbraní těžkého kalibru. I Občanská demokratická strana, jak se zdá, byla v posledních týdnech schopna zastavit propad svých preferencí právě proto, že se byla schopna prezentovat na veřejnosti jako „klidná síla,“ která
si šla za svým a nepouštěla se do zbytečných půtek z rozkohoutěnými sociálními demokraty.
Vzestup Luxovy strany nabízí ještě jednu lekci pro ostatní strany. Možná že nadešel čas, aby se i tyto strany ve svých řadách poohlédly po leadrech, kteří mají širší vizi, ale jsou přitom schopni hledat kompromisy, neoškliví si ústupky v zájmu širšího konsensu a chápou, že politika je vskutku především uměním možného. Ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus, ani nikdo z křídla zakladatelů Občanské demokratické strany takovými politikem není. Například Josef Zieleniec, Vladimír Dlouhý a Petra Buzková takovými politiky jsou.
Svobodné slovo – 24. 2. 1997