Koaliční balíček ekonomických opatření byl a zůstane především politickým projektem. Jeho cílem nebyla a není totiž jen jistá korekce nepříznivého hospodářského vývoje ale–a to hlavně–snaha nastartovat znovu poněkud zadrhlý koaliční motor.Jinými slovy: jde o snahu koalice získat zpět ztracenou dynamiku. O snahu přestat se pohybovat v kruhu a vykročit opět směrem dopředu.
Aby tak koalice mohla učinit, potřebovala viditelné, jasně sdělitelné poselství. Všechna ekonomická opatření obsažená v balíčku bylo též možné učinit postupně, bez velkého lomozu. Rozhodnutí o zavedení dovozních depozitů či o škrtech ve státním rozpočtu mohla být po koaličních konzultacích klidně učiněna na kterémkoliv pravidelném středečním zasedání vlády. Totéž platí o větším důrazu na stíhání hospodářské kriminality či zprůhlednění kapitálového trhu. Koalice si ale uvědomila, že kdyby tak učinila, šance na znovuzískání potřebné politické energie by byly podstatně menší.
Koalice totiž ze všeho nejvíce potřebuje překonat image nerozhodnosti, či dokonce jisté politické paralýzy, který v posledních měsících sama vytvořila. Potřebuje především přesvědčit občany že má opět otěže vývoje v zemi ve vlastních rukou. Jejím hlavním problémem nebyl ani tak rostoucí deficit zahraničního obchodu jako spíše ztráta schopnosti vést a motivovat. Výsledkem tohoto vývoje byla rostoucí apatie a znechucení politikou mezi občany.
Není samozřejmě možné podceňovat nepříznivé hospodářské ukazatele, které posloužily k oznámení balíčku. Na druhou stranu české hospodářství neprožívalo a neprožívá krizi, o které mluvila–zcela pochopitelně–nejprve především opozice. V hospodářství nedošlo k rozvratu ani k chaosu. Většina problémů, které se začaly hromadit nebyla systémového rázu. Šlo spíše právě o to, že vláda ztratila schopnost vést.
Šlo i o to, že vláda nedotáhla některé věci do konce, nebo včas nereagovala na nepříznivé ukazatele,jako například rychlý růst mezd či růst deficitu. Vláda měla částečně pravdu, když nejprve argumentovala, že alespoň některé z těchto nepříznivých ukazatelů mohly mít příčiny, které mají jen málo společného s celkovým zdravím a robustností české ekonomiky. Například špatné počasí v lednu, nedostatky při vybírání daní, či laxnost při potírání hospodářské kriminality.
Opatření obsažená v balíčku nejsou systémového charakteru. Jsou to skutečně spíše jen korekce, které bylo možné učinit jednu po druhé bez mediálního a politického hluku, který vyhlášení balíčku doprovázel. Opozice i koalice ale chtěly právě takový hluk způsobit. Koalice chtěla občanům sdělit, že je konec s devíti měsíci politického přešlapování, které začalo po volbách v červnu minulého roku. Opozice zase chtěla vytvořit zdání, že se jedná o skutečnou krizi.
Vysoká očekávání, která koalice oznámením balíčku vytvořila, jsou nejenom pozitivní (tím, že vytvářejí image agilnější vlády po měsících paralýzy), ale představují pro koalici zároveň i určité nebezpečí. Pokud se totiž rychle neprojeví pozitivní výsledky narýsovaných opatření, opozice může skutečně mluvit o selhání a o ekonomické krizi. Tím, že koalice vyhlášením balíčku přistoupila na opoziční hru o krizi, vytvořila pro sebe možnost reálné krize. Některá prokoaliční média paradoxně k tomuto scénáři ještě napomohla tím, že balíček pojala v pojmosloví téměř apokalyptickém. Byli jsme tak svědky mediálních kampaní připomínajících staré časy, ve stylu „den před balíčkem,“ „den balíčku“, „den po balíčku“.
Krize způsobená přehnanými očekáváními spojenými s balíčkem, se v ne příliš vzdálené budoucnosti nyní zdá být dokonce téměř nevyhnutelná. Při přijímání a vyhlašování balíčku totiž koalice selhala na dvou frontách a tím svým způsobem ještě více nahrála Miloši Zemanovi. Prvním zásadním nedostatkem balíčku je, že nebyl doprovázen radikální obměnou členů vlády. Jestliže koalice přistoupila na opoziční hru na krizi, měla se tedy chovat důsledně. Navíc pokud má být balíček realizován starými tvářemi, nebude dost dobře možné generovat onu tolik potřebnou novou politickou energii, kterou balíček generovat měl.
Jinými slovy: pokud se koalice ve velkém dramatickém gestu, do kterého se balíček proměnil, chtěla očistit a znovuzískat image schopností vést, měla při přijímání balíčku vyvodit jasnou politickou odpovědnost. Naneštěstí, jako už tolikrát v nedávné minulosti, vědomí politické kultury opět selhalo. V normální demokracii by totiž nebylo zapotřebí ani povědomí krize, aby z různých selhání vlády byly vyvozeny důsledky. Jak už se ale v české politice stalo zvykem, o odpovědnosti opět se hovoří ve třetí osobě: problémy se staly. Nikdo za ně není osobně odpovědný.
Druhým zásadním nedostatkem balíčku je, že nejtvrději postihne ty, na nichž má do značné míry záviset jeho uskutečnění–tedy státní zaměstnance. Mezi daňovými výběrčími či státními zaměstnanci, kteří by měli přísněji dohlížet na hospodářskou kriminalitu či vybírání dovozních depozit, by skutečně musel existovat až nepřirozeně vysoký stupeň uvědomění, aby za daných okolností vládu aktivně podpořili. Miloš Zeman si může v podstatě jen počkat na první projevy sociální nespokojenosti.
Schopnost koalice ustát výraznější porušení sociálního smíru je poměrně malá. Za fasádou koaliční jednoty se skrývá značná nejednota. Tato nejednota je ve srovnání s minulostí o to horší, že se začíná projevovat ideologicky. Zatímco v minulosti se koaliční strany přely o jednotlivé problémy, nyní zejména lidovci mají stále zřetelněji jiné ideologické brýle nežli dvě občanské strany. Bude v politickém zájmu Josefa Luxe, který se již distancoval od „liberalismu“ jeho koaličních partnerů, aby jejich (pro něj ještě stále příliš liberální) přístup k řešením obsaženým v balíčku označil za zdroj krize, pokud balíček vyvolá sociální problémy.
Svobodné slovo – 27. 4. 1997