Oznámením balíčku ekonomických opatření koalice učinila pozitivní krok–téměř bez ohledu na to, zdali opatření obsažená v balíčku budou mít skutečně pozitivní účinky. Po měsících politického přešlapování hraničícího s paralýzou se jedná se alespoň o pokus o vykročení určitým směrem. Balíček tedy vysílá pozitivní politický signál už tím, že dává společnosti najevo, že otěže politického a ekonomického má koalice opět–alespoň dočasně–v rukou.
Skutečnost, že spolu s ohlášením balíčku nedošlo k zásadním personálním změnám ve vládě, ale také vyslal negativní signál, který může jeho účinek zmařit. Nejde pouze o to, že neochota změny učinit může výrazně zredukovat množství politické energie, které personální změny mohly ve spojení s ekonomickými opatřeními generovat. Jde též o otázku politické kultury.
Jisté zklamání politikou, které českou společnost v posledních měsících zachvátilo, bylo totiž spojeno právě s nedostatkem politické kultury.
To, že obklíčená koalice po volbách v červnu minulého roku přistoupila na konfrontační styl sociálních demokratů, bylo jen jedním důvodem pro upadající politickou kulturu. Důležitějším faktorem byl výrazný nedostatek schopnosti jasně odpovědnost za nejrůznější selhání.
Uprostřed množících se zpráv o krachujících bankách či vytunelovaných investičních fondech se nikdo neměl k přiznání odpovědnosti za stav věcí.
Ministr financí, stejně jako předseda vlády, pouze krčili rameny. V některých momentech se vláda pokoušela přenést odpovědnost na centrální banku. Centrální banka zase rychle vrátila horký brambor vládě.
Výsledkem bylo, že se nenašel téměř nikdo, kdo by řekl, že se cítí za určité nedostatky osobně odpovědný. Vůbec už se nenašel politik, který by z takového důvodu byl ochoten nebo schopen odstoupit. Navzdory tomu, že koalice je u moci již pět let, množící se problémy tak neměly konkrétní adresáty. Ujal se druh politické „kultury,“ v níž nikdo za nic tak zcela neodpovídá.
Neadresné pojmosloví spojené s tímto druhem politického chování mluví o problémech, které se staly, o bankách, které byly vytunelovány, o fondech, které zkrachovaly. Jinými slovy: věci se dějí, ale politici se k nim hlásí pouze tehdy jedná-li se o úspěchy. Politická odpovědnost za neúspěchy neexistuje. Připočteme-li si k tomuto druhu chování skutečnost, že ani konkrétní viníci nebyli ve většině případů potrestání, není divu, že průměrný občan začal propadat skepsi.
Není ani divu, že i průměrní občané čím dál tím méně cítili potřebu chovat se odpovědně. Proč by měl průměrný občan ctít pravidla, když politici k takovým pravidlům svým chováním ukazují neúctu? A nejde jen o politiky koaliční ale i politiky opoziční. Jestliže Miloš Zeman opakovaně vyvolává plané a laciné skandály bez toho, aby třeba jen přiznal možnost omylu, většina průměrných občanů nemůže věřit ani v to, že by mohlo k nápravě poměrů dojít například nástupem opozice k moci.
Občan polapený mezi koalici, která se nezná se ke svým selháním, a opozici, pro níž je pojem politické odpovědnosti pouze nástrojem k bití politických oponentů, nemá kam jít. Na obou koncích politického spektra pak čekají extrémisté, kteří útočí na samotné základy demokracie. Na jedné straně svádějí zklamané voliče voláním po čistotě a pořádku, ale zároveň sami bezohledně porušují nejen etická pravidla, ale často i zákony. Tento stav věcí byl jedním z hlavních důvodů politického přešlapování a jisté rezignace na politiku v posledních měsících.
Balíček představoval pro koalici velkou šanci vykročit z tohoto bludného kruhu. Koalice totiž měla šanci nejenom přiznat chyby a přijmout opatření– tak jak to v podobě balíčku učinila. Měla i šanci učinit cosi, co je pro českou politiku zatím jevem velmi nezvyklým–vyvodit osobní odpovědnost za chyby. Kdyby tak byla učinila, mohla skutečně radikálně obnovit důvěru ve svou politiku. Tím, že tak neučinila, nechala politickou kulturu v zemi do značné míry tam, kde byla před balíčkem.
Obměna vlády totiž nebyla a neměla být–jak, ne zcela nepřekvapivě, argumentoval Václav Klaus–jakýmsi technickým řešení spojeným s racionální restrukturalizací. Pokud vláda přiznala chyby a zanedbání celých oblastí, vyvození politické odpovědnosti za chyby je striktně záležitostí politické kultury. A ta opět selhala.
Je dobré, že se koalice konečně dohodla na tom, že bude například trestat finanční podvodníky či provede některé změny. Problémem je, že takové kroky zůstávají nevěrohodný, když nejsou spojeny s vyvozením politické odpovědnosti. Je těžké chtít od občana, aby uvěřil upřímnosti navrhovaných opatření, když odpovědnost na nejvyšších místech se opět rozplývá v husté mlze neurčitosti a vágnosti. Naštěstí pro koalici opoziční náruč Miloše Zemana neslibuje–alespoň prozatím–politickou kulturu o nic lepší.
Lidové noviny – 30. 4. 1997