Slovo „krize“ se v poslední době stalo módou. Hovoří se o krizi důvěry, o krizi hospodářské, o krizi polistopadového systému, a někdy dokonce i o krizi demokracie jako takové. Ve skutečnosti politika krize, kterou dramatickým oznámením balíčku ekonomických opatření začala provozovat vládní koalice, poukazuje především k jisté krizi politiky. Nepoukazuje ale ke krizi sociální, skutečné krizi hospodářské, či dokonce krizi demokracie jako systému.
Je faktem, že demokratické instituce zůstávají díky okolnostem mnohdy nenaplněny skutečným obsahem, nebo že některé byly svého obsahu zbytečně zbaveny nedostatkem důrazu na právní stát a občanskou společnost. Demokratický systém jako takový ale není v krizi. Jde spíše o to, že demokratické instituce a návyky jsou ještě stále nedotvořené a že současná krize politiky coby jednoho z instrumentů demokracie proces dotváření může zpomalit. Může ale též posloužit jako užitečná katarze.
Vládní koalice si politiku krize částečně nechala vnutit opozicí. Ta vybarvovala české politické a hospodářské reformy v apokalyptických barvách téměř od samotného počátku. Sama ale nikdy nenabídla skutečnou alternativu. Neochota koalice s takovou opozicí komunikovat byla a je do jisté míry pochopitelná. Zároveň ale napomohla tomu, že i ty konstruktivní podněty, které mohla opozice nabídnout, zůstaly nevyužity.
Před volbami v minulém roce došlo ke třem jevům, které spolu navzájem souvisejí, a které mají dodnes neblahý dopad na českou politiku. Koalice, nekonfrontovaná s produktivní opozicí, se především nenaučila komunikovat–a to nejen s opozicí ale i s občany. Koaliční politici, v čele s Václavem Klausem, vždy vše věděli lépe nežli kdokoliv jiný. Jejich přílišná sebedůvěra, hraničící s arogancí, je nakonec stála volební vítězství v loňských volbách.
Nedostatek komunikace a dialogu znamenal, že si koalice nevytvořila pomyslné politické zrcadlo, které by jí pomohlo vidět vlastní chyby. Problémy byly podceňovány či „uklízeny“ s tím, že je bude možné řešit po volbách. Třetím jevem za takových podmínek pak bylo jisté zakrnění politické kultury. Současné politické problémy jsou do určité míry působeny právě tím, že česká politika je osídlena lidmi, kteří se nenaučili komunikovat jeden s druhým a pro něž je pojem politické odpovědnosti ještě stále neznámou veličinou.
Dokud měl v zemi jasnou převahu pouze jeden tábor, nedostatek komunikace a politické kultury nebyl tak zřetelný. Nemusela se totiž dělat politika. Jeden tábor činil „neomylná“ rozhodnutí, která si vždy dokázal prosadit, zatímco druhý tábor všechna taková rozhodnutí považoval už předem, též „neomylně“, za špatná. Po volbách, v nichž se kritická masa voličů rozhodla nastavit koalici ono imaginární zrcadlo, které jí nebyla v letech 1992-1996 schopna nastavit opozice, se radikálně změnila situace v tom, že se téměř vše přes noc stalo politikou. Potíž byla v tom, že politiku nikdo neuměl dělat.
Demokratická politika je totiž především dialog a hledání kompromisů. Její podstatou je pluralita a neustálá výměna názorů uvnitř této plurality. Účelem demokratické politiky není politické protivníky ignorovat či zničit. Političtí protivníci jsou především pojistkou proti nám samým, proti naší „neomylnosti.“ Ti u moci neodvratně degenerují bez konstruktivní opozice. Opozice se zase nemůže stát odpovědnou, pokud nemá šanci své názory konfrontovat ve skutečném dialogu a pokud nemá šanci sama vládnout.
Takzvaná krize, o které se nyní tolik mluví, je tedy především krizí takové politiky, která se nenaučila komunikovat, vysvětlovat, vést dialog.
Oslabená koalice byla po volbách schopna opakovaně nabízet pouze svá stará hesla–černobílý slovník transformačního období. Neschopna podívat se do pomyslného zrcadla ani po volební porážce, zcela zaspala skutečnost, že pod povrchem jejích jinak úspěšných reforem doutnají závažné problémy a že „duch doby“ se posunul někam jinam.
Politická kultura opozice nebyla, a nemohla být, o nic lepší. Zatímco volební výsledky jednoznačně vtlačily koaliční strany a demokratickou opozici do společné arény, kde spolu měly začít dělat politiku, koalice a opozice si i nadále odmítaly navzájem naslouchat. Zároveň nikdo nenaslouchal a ještě stále se nenaučil opravdu naslouchat ani občanům. Politika byla zredukována na zmatený křik v aréně, jejímiž pravidly je občan buď znechucen a nebo ho už ani nezajímají. Politické strany částečně ztratily věrohodnost. Volič ztratil alternativy.
Řešením je jistý proces regenerace politiky, kterému je možné napomoci různými způsoby. Bylo tak částečně možné učinit už například výměnou těch členů vlády, kteří se zprofanovali svými viditelnými, a v balíčku opatření nyní i veřejně přiznanými, neúspěchy. Bylo by tak možné učinit částečně i změnou celé vlády. Ve střednědobém výhledu, může pomoci i skutečné rozšíření politiky směrem dolů–například prostřednictvím plánované regionální decentralizace či posilováním občanské společnosti.
Dalším možným řešením je změna volebního systému používaného pří volbách do sněmovny z poměrného na většinové zastoupení. Omezilo by se tak alespoň částečně zaslepené partajničení, do něhož politický „dialog“ zdegeneroval. Pomůže i napnutí sil koalice i demokratické opozice směrem k evropské integraci. Jedná se totiž o proces, který už svou povahou bude vyžadovat určitý nadstranický konsensus. Pokud ho české politické strany, v zajetí své provinciální malosti, nedokáží vytvořit zevnitř, bude jim částečně vnucen vnějšími okolnostmi.
Lidové noviny – 7. 5. 1997