Opatření obsažená ve stabilizačním programu vlády se bolestivě dotknou nějakým způsobem každého občana. Má je uskutečňovat vláda, která se momentálně netěší velké přízni voličů. Vláda, která se do současných problémů dostala z velké části proto, že nebyla schopna dobře komunikovat ani s občany, ani s opozicí, ani s odbory. Schopnost vlády účinně své záměry komunikovat a dosáhnout širokého sociálního konsensu tedy bude mít rozhodující vliv na to, zdali stabilizační opatření vlády uspějí či nikoliv.
Z českých politiků na tuto skutečnost zatím ve svém nedávném televizním vystoupení nejnaléhavěji upozornil předseda Senátu Petr Pithart.
Hledání širšího politického a společenského konsensu bylo čímsi, co koaliční vláda měla začít aktivně dělat již po loňských parlamentních volbách, kdy ztratila parlamentní většinu. Kdy již neexistovala situace, v níž vládní koalice měla v parlamentu jasnou většinu a kdy opozice byla roztříštěna. Jediným způsobem, jak se dalo postupovat–alespoň částečně–vpřed, bylo aktivně zapojit do procesu formování rozhodnutí jak demokratickou opozici tak odbory.
Vládní koalice, a zejména Klausova vláda, nebyla ale na takové jednání zvyklá. Kontraproduktivně pokračovala ve stylu vládnutí založeném více na bouchání pěstí do stolu nežli na naslouchání, vyjednávání, a hledání kompromisů. Po čtyřech letech jednoznačné převahy prostě neuměla dělat politiku.
Neuměla ji ale dělat ani sociální demokracie, která vládu–jíž před tím dala důvěru–ke konfrontačnímu stylu přímo provokovala svých radikalismem a stylem. Je ale zároveň jasné, že od opozice není možné očekávat, že
bude smířlivá. Být kritická a bojovná je podstatou každé opozice. Vládní strany se ale přesto mohou v takové patové situaci snažit nejrůznějšími cestami opozici do rozhodovacího procesu vtáhnout a učinit ji spoluodpovědnou za různá rozhodnutí.
Tato alternativa ale v české politice naprosto selhala. Proč? Částečně proto, že personifikovaná česká politika se na nejvyšší úrovni scvrkla na souboje Klaus versus Zeman. Tito dva politici, s jejich neschopností vzájemně komunikovat, osobně nesou odpovědnost za mnohé z dnešních problémů. Strany vládní koalice, zejména Občanská demokratická strana, se ale také nedokázaly oprostit od svého ideologického vidění světa. Za normálních okolností je prospěšné, když strany hájí své jasně definované programy a pozice. Na konfrontaci různých politických vizí stojí a s nimi padají základní mechanismy demokracie. Voliči potřebují mít jasné ideové alternativy.
Politika ale nemá jen svou ideologickou stránku. Je to též umění možného a umění komunikace. A právě v situaci, která nastala po loňských volbách měla vládní koalice jen jednu možnost, jak postupovat vpřed. Bylo jí podstatné zintenzivění komunikace se společností, s demokratickou politickou opozicí, a s odbory. Taková změna postoje by byla
i produktivní odpovědí na jeden z důvodů volební porážky–tedy pocitu mnoha voličů, že nekomunikativní a autoritativní koaliční vláda byla arogantní.
Znovu je nutné zdůraznit, že díky chování ČSSD, a zejména Zemana, bylo něco takového velmi těžké. Je ale pravděpodobné, že kdyby se vláda o vstřícný postoj alespoň aktivně pokoušela, a kdyby Václav Klaus dokázal Zemanovy osobní útoky alespoň ignorovat, mohla si vláda alespoň polepšit v očích voličů. Klausova vláda se ale chovala spíše tak, jakoby se ve volbách nic nezměnilo. Tím, že ani nebyla ochotna přiznat politickou odpovědnost za sérii skandálů, které vypukly na podzim minulého roku, jenom nahrávala opozici. Mnoho politických bodů, které Zeman začal sbírat právě v tomto období, mohlo zůstat v táboře koalice, kdyby byla ukázala větší schopnost sebereflexe a komunikace.
Vláda může obstát v současné situaci pouze za předpokladu, že se poučí ze svých chyb. Poměrně drastická stabilizační opatření, a s nimi i tato koaliční vláda, neuspějí, pokud nebudou mít alespoň tichou podporu odborů a opozice. První pozitivní krok byl učiněn, když záměr usilovat o takovou podporu se stal součástí stabilizačního programu. Václav Klaus učinil další velmi pozitivní gesto, když navrhl, že sám požádá parlament o vyslovení důvěry.
K podpoře odborů a podmíněné podpoře opozice pro stabilizační opatření ale bude třeba neúnavného vyjednávání a velké zdrženlivosti. Zatroubení Václava Klause do útoku podle stranických linií pouze dva dny po oznámení stabilizačního programu je naneštěstí signálem, že hledání širšího konsensu pod vedením dnešního předsedy vlády bude velmi obtížné. Sociální demokraté nemají sami od sebe žádný důvod věci vládě ulehčovat. K tomu, aby byli konsensuálnější, bude třeba s nimi jednat, činit ústupky, hledat kompromisy, a seriozně zvažovat i některá jejich řešení namísto okamžitých ideologizujících předsudků.
Jestliže k utahování opasků vyzývá tatáž vláda, která se přiznala k dlouhému seznamu chyb i k tomu, že promrhala šance jít vpřed, když k tomu měla jasný politický mandát a ochotu lidí utahovat si opasky, musí se tato vláda nyní všemožnými prostředky snažit o alespoň takovou míru sociálního konsensu, aby nedošlo k výbuchům sociální nespokojenosti. Ty by stabilizační program mohly snadno zhatit. Pokud vláda ukáže stejně malou schopnost vyjednávat, být vstřícná, a vésti dialog, jakou ukázala v minulosti, dospěje situace nakonec nevyhnutelně k předčasným volbám.
Lidové noviny – 3. 6. 1997