Po nedávném projevu Petra Pitharta k výročí vyhlazení obce Ležáky, v němž předseda Senátu kritizoval český sklon k mučednickým postojům,
zahrnuli rozčilení, především levicoví, účastnící pietního aktu, Pitharta výčitkami a dokonce nadávkami. Rozčilený předseda Sněmovny, Miloš Zeman, který se pietního aktu též účastnil, pak České televizi sdělil, že
bychom si měli pamatovat, že Václavské náměstí bylo v naší nedávné historii nejvíce zaplněno lidmi nikoliv v listopadu 1989 ale v červnu 1942, kdy čeští občané přísahali věrnost říši.
Od předsedy sněmovny to bylo více než překvapivé konstatování. Zatímco Petr Pithart především kritizoval pouze český sklon k tomu být pasivními obětmi historických událostí namísto toho, abychom byli aktivními odpůrci zla, Zeman zašel–i když jen implicitně–ještě o krok dál. Řekl nám v podstatě, že se v kritických momentech historie našlo více Čechů, kteří byli ochotni (i když zdánlivě z donucení) ochotni stvrdit aktivním činem svou kolaboraci, než těch, kteří byli v kritických momentech jít ochotni alespoň zacinkat klíči na protest proti již kolabujícímu totalitnímu režimu.
Zeman navodil několik otázek. Například, jaká může být souvislost mezi
kolaborací a zbabělostí a mučednickým komplexem, o kterém mluvil Pithart.
Nebo jaká může být souvislost mezi takovýmito povahovými rysy a pozdějším prahnutím po pomstě, která vyústila nejen do vyhnání tří milionů Němců ale nejprve i do jejich divokého pobíjení, často doprovázeného mučením. Kolik z těch, kdo nejprve přísahali věrnost říši, se o tři roky později dobrovolně hlásilo do různých soldatesek, aby mohli beztrestně zabít pár Němců?
Jak říkají filosofičtí klasikové, vše souvisí se vším. Zbabělost s pomstychtivostí, stejně jako odvaha vzdorovat zlu s odvahou odpouštět.
V tomto kontextu je proto zvláštní, že Zeman a sociální demokraté tolik brojili proti nedávno ratifikované česko-německé deklaraci, jako téměř proti jakémusi dalšímu vynucenému bezpráví na českém národu. Česká strana v deklaraci koneckonců nepřipustila nic jiného nežli to, že se cítí vinna za excesy při odsunu sudetských Němců. Kolik těch excesů skutečně bylo, a zdali celý odsun nebyl jen tragickým pokračováním předešlé zbabělosti, a jedním velkým excesem, to jsou otázky, které si český národ ještě bude muset sám před sebou zodpovědět. Bez pravdivých odpovědí na takové otázky bude naše demokracie stejně křehká, jako byla ta, jejíž konec začal s prvními odsuny.
Nová přítomnost – 3. 7. 1997