Česká vláda si pravděpodobně svým rozhodným jednáním během katastrofálních záplav na východě země získá zpět přízeň některých voličů.
Během krize si počínala aktivně a dělně. Pod tlakem okolností šly větší koaliční spory alespoň na několik dnů stranou, což vládě umožnilo před veřejností vystupovat jako jednotný tým–tedy cosi, čemu čeští voliči v poslední době téměř odvykli.
Alespoň na několik dnů zmizelo z českého politického života nicotné politické hašteření, osobní invektivy, a celková malost. Je tomu i zásluhou opozice, která dokázala odolat pokušení si na tragické situaci přihřívat politickou polívčičku. Vláda dokázala politického prostoru vytvořeného vstřícným jednáním opozice využít. Zaměřila se plně na pomoc postiženým oblastem a tomu podřídila své jednání. Rychlost, s jakou se vládě podařilo uvolnit prostředky nezbytné na pomoc v první fázi odstraňování škod, byla obdivuhodná. Z jejího jednání přitom bylo jasné, že jí jde především o osud postižených–jinými slovy, že nemá postraní politické motivy
Jednání vlády během krize ukázalo, že dokáže být akceschopná. V žádném z okamžiku krize nemusel mít český občan pocit, že je centrum státní moci bezradné a nebo, že se dokonce nějakým způsobem bortí rozhodovací systém. I tolik kritizovaný sklon vlády k improvizaci se v případě povodní ukázal být určitým přínosem. Prezident Václav Havel měl pravdu, když řekl, že stát v těžké zkoušce obstál. Obstála nejenom velká většina občanů ale i většina státních institucí, včetně vlády a parlamentu.
Je jisté, že se po prvním šoku z povodní vynoří mnoho otázek. Na celém systému protipovodňové obrany je určitě možné mnohé zlepšit a ze současné katastrofy se poučit. Některé instituce budou jistě kritizovány. Určitá kritika dopadne–alespoň přeneseně–i na hlavu vlády za to, že jisté věci nepředvídala. Vláda, jejíž osud se zdál ještě nedávno viset na vlásku, ale svým jednáním během povodní složila reparát alespoň v jedné oblasti: dokázala, že nemusí být jen nesourodým, často paralyzovaným tělesem, jehož osud je v rukou opozice a odborů.
Je pravděpodobné, že jak znovunalezená akceschopnost vlády tak i skutečnost, že povodně daly mnoha lidem zapomenout na politické a hospodářské problémy, které živelnou katastrofu předcházely, povedou k určitému zvýšení důvěry lidí ve vládu. To vládě dává, alespoň dočasně, určitý manévrovací prostor. Její nedávná pozice byla velmi slabá částečně právě proto, že vládla proti veřejnému mínění.
Ve srovnání se škodami napáchanými povodněmi nyní vypadají úsporná opatření oznámená vládou v jejích dubnových a květnových balíčcích téměř triviálně. Klaus a jeho tým nyní budou mít skutečný mandát k celkovému utažení opasků. Dokonce i pro opozici bude těžké proti nejrůznějším úsporným opatřením vlády protestovat.
Vláda by ale mohla svou novou šanci znovu snadno promrhat, pokud své posílené pozice rychle nevyužije k formulování programu, který jde za rámec odstraňování škod povodní. To nejhorší, čeho by se vláda mohla dopustit, je, že by sebe sama ukolébala do přesvědčení, že hospodářské a politické problémy, které její pozici před povodněmi tolik oslabily, byly vskutku jen jakousi trivialitou, která bude občany zapomenuta. Jednalo se v mnoha případech o závažné vady, k jejichž řešení se vláda musí rychle vrátit.
Je ale jisté, že přinejmenším po několik měsíců bude Václav Klaus schopen odrážet případné útoky opozice právě poukazy na škody napáchané povodněmi. Pokud by se ale z těchto škod stalo pro vládu kouzelné zaklínadlo, voliči by se od ní postupně opět začali odvracet.
Největší nebezpečí vládě hrozilo, a ještě stále hrozí, od nespokojených odborů, které ještě těsně před povodněmi avízovaly možné masové protesty proti úsporným opatřením. Zesláblá vláda měla jen malou šanci takovým protestům čelit. Nyní je–paradoxně–v lepší pozici, neboť odbory budou své požadavky prostě muset na nějakou dobu odložit.
Politický diskurz v zemi se bude nejméně několik měsíců odehrávat
na politickém hřišti nově nakresleném přírodní katastrofou. Vláda by se ale neměla dát ukolébat skutečností, že pro ní nyní bude snadnější odrážet politické útoky poukazy na katastrofu, kterou sama nezavinila. Občané i opozice budou chtít poměrně rychle odpovědi na otázky, co vláda zamýšlí ve střednědobém výhledu. Pokud koalice, jakmile se takovými otázkami začne zabývat, upadne zpět do svého typického hašteření, začnou voliči hledat politické alternativy, které nabízejí větší rozhodnost a vizi.
Lidové noviny – 16. 7. 1997