Když britský ministr zahraničních věcí Robin Cook navštívil Českou republiku
na jaře minulého roku, schylovalo se ve Velké Británii pomalu k pádu pravicové vlády. Někteří naši pravicoví politici stínového ministra zahraničí Velké Británie tehdy neměli čas přijmout. Jeho návštěva byla z větší časti organizována českými sociálními demokraty.
Cookova poslední návštěva se odehrála v kontextu téměř opačném. Ministr zahraničí za labouristickou stranu, která vyhrála britské volby se zdrcující převahou a udržuje si velkou popularitu, navštívil zemi, kde se nad kdysi hrdou a zdánlivě neporazitelnou pravicí stahují těžké černé mraky. Další důležitou změnou od Cookovy poslední návštěvy je, že i mezinárodní postavení naší země nevypadá již tak neotřesitelné, jak se jevilo ještě před rokem.
Stejně jako se náš domácí pohled na naši politickou a hospodářskou situaci posunul od často až nemístné sebechvály a pýchy do extrému možná až přehnaného sebemrskačství, posunula se i percepce České republiky v zahraničí. Jsme pojednou kritizováni i těmi, kteří nás dříve pouze chválili. Část této kritiky je pochopitelná. Přichází proto, že se na nás, jako na vážné kandidáty členství v NATO a Evropské Unii zaměřily drobnohledy těchto organizací. Určitou roli tu ale hrají–stejně jako u nás doma–zklamaná očekávání. Někteří zahraniční komentátoři a politici jakoby dokonce měli pocit, že byli podvedeni, když jim byl opakovaně prezentován obrázek bezproblémové země.
V tomto kontextu byla vystoupení Robina Cooka, i jeho setkání s předními českými politiky, příjemným osvěžením. Nezazněly v nich žádné negativní ozvěny poněkud nedůstojného přijetí, kterého se mu dostalo jako stínovému ministru ze strany většiny oficiálních míst v roce 1996. Cook též nepoukazoval jen na naše problémy, ale i na to, že se již mnohé udělalo. Když mluvil o rozšíření Evropské unie, řekl, že unie musí jednat s nejlépe připravenými zeměmi, a že Česká republika je jednou z nich. Možná je v této míře střízlivosti vodítko i pro nás, jak vidět naši situaci poněkud objektivněji–tedy nejenom s jejími nedostatky ale i s tím, čeho už bylo dosaženo. Přemýšlení v extrémech, k němuž naše společnost tíhne, se málokdy vyplácí.
Cook též zdůraznil jeden důležitý rozdíl, který údajně odlišuje pohled labouristů na Evropskou unii od pohledu předešlé konzervativní vlády. Podle něj, konzervativci viděli rozšíření EU o nové členy z východní Evropy jako nástroj k rozmělnění unie, zatímco labouristé vidí tento proces jako cestu k posílení unie. Ať už se jedná o rétoriku nebo skutečný postoj, labouristická vláda je přesvědčena, že rozhovory o rozšíření musí skutečně začít na začátku příštího roku–i když jen s těmi pěti východoevropskými zeměmi, které nejlépe splňují podmínky. Shodou okolností by se tak stát v době, kdy bude Velká Británie předsedat EU.
Je samozřejmě otázkou, do jaké míry bude schopna Velká Británie tento postoj prosadit, navzdory tomu, že je shodný s doporučením Evropské komise z července tohoto roku. Některé státy, jako například Dánsko, jsou totiž přesvědčeny, že rozhovory by měly začít současně se všemi deseti kandidátskými zeměmi z východní Evropy. Na druhou stranu, i když Británie prosazuje zahájení rozhovorů pouze s pěti východoevropskými státy, Cook ujistil Prezidenta Havla, že žádná s ostatních kandidátských zemí nesmí ztratit
naději, že s ní rozhovory v budoucnosti začnou,a a že se může eventuálně stát členskou zemí EU.
Pro domácí pozorovatele bylo možná překvapující, že poměrně málo pozornosti bylo věnováno NATO. Je to ovšem svým způsobem logické. Hlavní, formální fáze našeho přistupování k NATO je za námi, i když to neznamená, že bychom měli jakkoliv podcenit to, co ještě musíme vykonat zejména v restriktualizaci armády. Pokud ovšem dodržíme všechny své závazky a předsevzetí v této oblasti, zůstává již jediným možným velkým úskalím ratifikační proces v členských zemích NATO a u nás doma. Nezdá se, že v Británii, kde se o ratifikaci nerozhoduje parlamentním hlasováním, bude ratifikace problémem. Potíže—a to především v americkém senátu–bychom si opravdu mohli způsobit už především jenom my sami, pokud bychom se ještě odchýlili od svých závazků. Dalším úskalím může být úroveň a styl ratifikační debaty u nás doma.
Otázka romské emigrace souvisí jak s přistupováním k NATO tak EU. Ujištění Cooka, že Británie nehodlá zavést vízovou povinnost pro české občany, bylo v tomto kontextu velmi důležité. Znovuobnovení vízové povinnosti kteroukoliv
členskou zemí EU by mohlo negativně ovlivnit zahraniční pohledy jak na naše členství v EU tak v jistém ohledu i NATO.
Možná nejdůležitějším poznáním, které si Cook z České republiky odváží, je, že jak naše úřady, tak naši přední politikové, si konečně uvědomují, že se romské problematice musí aktivně věnovat. Západní země, včetně Británie, vždy chápaly, že se mnohé ze složitých problémů–z nichž mnohé jsou dědictvím komunismu–nedají vyřešit v krátké době. Chtějí ale vidět snahu postkomunistických zemí tyto problémy skutečně řešit. Česká republika–přesvědčena o své výsadní pozici na čele východoevropského pelotonu–až donedávná mnohé problémy zametala pod koberec. Samotný způsob, jakým se naši činitelé snažili Cookovi objasnit naše příští kroky ke zlepšení situace Romů u nás, naznačil, že se v tomto směru konečně možná něco mění k lepšímu.
Lidové noviny – 8. 12. 1997