Během jedné nedávné rozhlasové besedy se představitelé dvou politických subjektů, z nichž jeden se vymezuje jako pravicový a druhý jako levicový, přeli o to, zdali by zavedení finanční prokuratury bylo levicovým nebo pravicovým krokem. Taková a podobné debaty stále znovu vyjevují jistou nedospělost naší politické scény. Politici často ideologizují i ty věci, kterým vůbec není možné dávat pravicová nebo levicová znaménka, či k nim připojovat adjektiva jako „liberální“, „konzervativní“, „křesťansko-demokratický“, či „socialistický“.
Zároveň je ale v poslední době možné pozorovat i určitý odklon našich hlavních politických stran od často trapného ideologizování, jehož se dopouštěly v minulosti. Podíváme-li se například na volební teze hlavních politických subjektů, nemůžeme si nepovšimnout, že i když vyjadřují jejich politickou orientaci, jsou méně ideologické než tomu bývalo. Nálepky, které naši politici používali s takovou chutí v minulosti, se pomalu začínají vytrácet.
Tento posun je pozitivní a pokud někdo chce vidět současnou politickou krizi jako katarzi s pozitivními účinky, toto je určitě jeden z nich. Neustálé ideologizování i těch nejtriviálnějších věcí, kterým se vyznačovala politická éra, která začala přibližně v roce 1991 a která nyní končí, bylo totiž do určité míry mentálním dědictvím komunismu. Většina politiků, jejichž intelektuální výchova a zrání proběhly v komunistickém systému, pravděpodobně ani nemohla být jiná. Jejich tendence ideologizovat byla v jistém smyslu pouze pokračováním způsobů, kterým vyučoval komunistický režim. Nabídka ideologií, které bylo možné politicky použít, se po pádu komunistického režimu sice výrazně změnila, ale co se nezměnilo, bylo černobílé, zjednodušující chápání světa, které pěstoval komunistický režim.
Ideologie se tak staly šavlemi a štíty mnohých našich polistopadových politiků. Stačilo se takovou ideologií vyzbrojit a politik měl k dispozici opět jediný platný výklad světa, tak jako tomu bylo za minulého režimu. Zastánci jiných ideologií pak samozřejmě nemohli být ničím jiným nežli vyznavači politických bludů, s nimiž nejen není třeba příliš diskutovat, ale které je třeba zadupat do země.
K fenoménu přepjaté ideologizace přispělo i to, že po pádu komunistického režimu politika, coby souboj o moc založený na rozdílných idejích a receptech řešení společenských problémů, se rozvinula rychleji než občanská společnost. Komunistický režim občanskou společnost, tedy sféru nezávislých občanských aktivit a sdružení nejrůznějšího druhu mezi státem a jedincem, systematicky potlačil. Polistopadové politické strany se sice vesměs vynořily z občanského kvasu prvního porevolučního roku, ale nebyly–tak jak to bylo běžné v západních demokraciích–skutečným produktem občanské společnosti. Ta generuje nosná témata a umožňuje, aby strany postupně vznikaly zezdola, na základě takových témat. U nás si většinou politické strany sebe samy vymyslely. Učinily to tak, že se politici sdružili na základě tradičních ideologií, jejichž poučkami se pak do omrzení oháněli.
Ve skutečnosti ale nemohly být politické strany, zejména ty u moci, v první fázi ničím jiným než stranami transformačními. Jejich politickým úkolem byla transformace hospodářství a politických institucí, jejíž parametry byly do značné míry narýsovány těmi západními institucemi, do nichž naše země začala hned po revoluci směřovat. Ačkoliv se ideové podbarvení transformace mohlo v té které zemi lišit, v podstatě šlo o projekt, jehož základní kontury se vymykaly pravo-levému vidění světa, pokud měl skutečně uspět. V Polsku se v jistém okamžiku tohoto projektu chopili post-komunisté, u nás byl v rukou takzvané pravice. Ideologické vidění světa ovšem tuto českou pravici neustále nutilo k tomu, aby se určité aspekty svého komplexního transformačního úkolu pokoušela přizpůsobovat svým ideovým schématům.
To, co zažíváme nyní, je především rozpad transformačního post-komunistického establishmentu. S ním postupně odchází i zjednodušující ideologické vidění světa, kterým se transformační strany u nás vyznačovaly. Zamrznutí v ideologickém vidění světa paradoxně v této chvíli nejvíce hrozí sociálním demokratům, kteří své ideje ještě neměli možnost testovat v praxi.
Rozpad transformačního establishmentu je doprovázen poměrně rychlým růstem občanské společnosti, která se prosazuje i navzdory tomu, že jí předešlé vlády příliš nepřály. Mnoho zásadních témat, která postupně uchopí i politické strany, bude vycházet právě z občanské společnosti. Výsledkem bude proces, který
je již nějakou dobu prominentní v západních demokraciích–tedy posun politiky k politickému středu, kde se více pracuje se zásadními tématy, generovanými mimo jiné občanskou společností, než s ideologickými schématy.
Nárůst horizontálních vazeb reprezentovaných občanskou společností není–jak to je někdy interpretováno–útokem na politické strany a politickou moc, která funguje spíše vertikálně. Je to pouze postupné zkomplexňování politiky jako jedné ze základních forem sebevyjádření demokracie. Je to posun od ideologicky motivovaného přesvědčení politiků, že jsou majiteli jediné pravdy, kterou musí mocensky prosazovat za každou cenu, k politice založené více na celospolečenském dialogu. V tomto ohledu může být naše současná politická krize pozitivní zkušeností a východiskem.
Lidové noviny – 22. 3. 1998