Volebním programům a tezím, které naše politické strany začínají nabízet voličům tři měsíce před předčasnými volbami vesměs chybí jasně formulované filozofie našeho celkového směřování. Tedy jakési celkové zamyšlení nad tím, čím chceme, aby byl náš stát za čtyři roky, až skončí příští volební období, či, ještě lépe, například za deset let.
Většina politických stran se alespoň částečně poučila z nedávné minulosti a v předložených programech a tezích se ubránila zbytečnému, nicneříkajícímu ideologizování. Volič sice potřebuje zhruba vědět, do které části politického spektra tu kterou politickou stranu zařadit, ale zároveň mu příliš nepomáhalo, když mu strany v minulosti nabízely pouze ideologické nálepky, kterým často chyběl obsah.
V současné volební kampani se strany více zaměřují na nejrůznější konkrétní témata a nabízejí své recepty jejich řešení. Vše to ale působí spíše útržkovitě, nekoncepčně. Dozvídáme se například, že sociální demokracie bude chtít zavést majetková přiznání či finanční prokuraturu. Víme již, že Unie svobody bude usilovat o zavedení řádu do poněkud chaoticky vytvořeného tržního prostředí, či, že bude usilovat o změnu volebního systému z poměrného na většinový. Občanská demokratická strana nám zase nabízí několik základních „artiklů“, mezi nimi usilování o malý ale efektivní stát.
Všem těmto záměrům a tezím, stejně jako záměrům a tezím, které nabízí většina ostatních politických stran, ale chybí ukotvení v jakémsi širším kontextu. Strany nám nejsou schopny říci, jaká je jejich celková vize vývoje naší společnosti. Jejich programy působí spíše jako poněkud nesouvislé pokusy o nápravu nejrůznějších problémů, které se nahromadily za posledních několik let, tedy jako právě ten druh bezkoncepčního politického údržbářství, který zčásti zapříčinil současnou krizi.
Mluvíme-li o vizi, nejde přitom vůbec o znovuvymýšlení kola, o které se snažila
naše poněkud pyšná vláda až do loňského roku. Na jedné úrovni jde o zformulování filozofie vyjadřující postavení a charakter našeho státu ve sjednocené Evropě a na úrovni druhé o zasazení všech konkrétních programových cílů do kontextu našeho směřování do Evropy. Jde tedy o skloubení dvou základních představ: představy o tom, v čem jsou naše specifika ve srovnání se zbytkem Evropy (a tom, jak je chceme rozvíjet) a představy o tom, jak začít co nejefektivněji plnit nejrůznější kritéria, která nám umožní co nejrychlejší vstup do Evropské unie (EU).
Ačkoliv je zřejmé, že naší naprostou hospodářskou a politickou prioritou v příštích čtyřech letech musí být přizpůsobování našeho hospodářství, práva a demokratických institucí právě standardům EU, od našich politických stran se jen stěží lze dozvědět, jak se tohoto úkolu chystají zhostit. Dozvíme se přinejlepším jen mlhavě, jakým způsobem, pokud vůbec, jimi nabízené dílčí programové vize do tohoto širšího kontextu zapadají. Nedozvíme se už vůbec, čím mají naše národní identita a specifika obohatit sjednocenou Evropu. Tedy, jak politické strany definují hranici mezi tím, co má zůstat i ve sjednocené Evropě „naše“ a tím, co od EU musíme převzít. Z volebních programů a tezí našich stran se téměř vůbec nedozvíme, jak jednotlivé politické strany chtějí v případě svého volebního vítězství zabezpečit, aby jimi vedená vláda dokázala kompetentně pracovat právě na naší cestě do EU. Už vůbec se nedozvíme, čím vlastně v rámci EU hodláme být.
Budeme jen bezbarvým čtverečkem v mozaice sjednocené Evropy a nebo si již nyní chceme začít hledat naší vlastní „parketu“? Je přitom jasné, že takovým naším specifikem nemůže být například to, že budeme ostrůvkem liberalismu či jiné ideologie. Takový pokus již selhal. Jde spíše o to, abychom byli schopni zcela pragmaticky identifikovat a rozvinout naše komparativní výhody a nabízet je sjednocené Evropě nad rámec toho, co od nás bude EU požadovat v okamžiku vstupu. To by ovšem znamenalo, že již nyní by hlavní politické strany musely být schopny nabídnout komplexní koncepci rozvoje našeho státu.
Ačkoliv se většina našich politiků netají tím, že by naši zemi rádi viděli v EU okolo roku 2005, téma celkové strategie přibližování se EU, zůstává politickou popelkou.
Ví se pouze, že na tento proces nejsou dobře připraveny ani jednotlivá ministerstva ani ostatní instituce státní správy. Jak ukazují volební programy, naše strany nejsou tento úkol vesměs schopny komplexně uchopit navzdory tomu, že už nyní by v jejich programech nemělo být téměř nic, co se nějakým způsobem nedá zařadit do kontextu našeho směřování do EU.
Přestože naší současnou politickou a hospodářskou krizi jsme si z větší části způsobili svou provinciální sebestředností, která odmítala vidět a respektovat širší kontext, naše politické strany zatím vesměs ukazují, že nebudou schopny se širším kontextem pracovat ani v budoucnosti. V tom se ovšem skrývá jisté nebezpečí pro naší zemi. Je totiž možné, že bychom mohli začít výrazně zaostávat za těmi státy, které též kandidují na vstup do EU, ale které vidí své dlouhodobé směřování poněkud jasněji. V naší zemi, jak se zdá, budou pojmy jako „kontext“, „vize“ a „koncepce“ ještě dlouho přehlušovány sebezahleděností, která brání politickým stranám, aby se pozvedly nad své půtky a podívaly se za obzor příštích voleb.
Lidové noviny – 31. 3. 1998