Když Občanská demokratická strana před několika dny naznačila, že by na protest proti nekoordinovanému obsazování vedoucích funkcí ve státních podnicích sociálními demokraty mohla vypovědět opoziční smlouvu, kterou před pouhými dvěma měsíci s ČSSD uzavřela, vyrojily se okamžitě mediální úvahy o tom, že spojenectví ODS a ČSSD hrozí krach. Ve skutečnosti nic takového v blízké budoucnosti nehrozí. Proč?
Opoziční smlouva je především smlouvou o rozdělení moci mezi dvěma největšími stranami. ODS získala, to co získala, včetně pozice předsedy poslanecké sněmovny, jenom díky této smlouvě. Kdyby se ODS byla propadla do skutečné opoziční role, byla by identita této strany, uvyklé podílu na moci, ohrožena. Po tom, co se před hlasováním o důvěře vládě předáci ODS pouštěli do krkolomných konstrukcí, aby objasnili, proč jejich strana umožní existenci vlády, která bude podle ODS škodit této zemi, je definitivně jasné, že starost o principy či možné špatné důsledky sociálně-demokratického vládnutí jsou tím posledním, co by v dohledné době přimělo ODS ke kroku,jehož logickým důsledkem by bylo pozbytí vlivu nabytého smlouvou. Tento vliv jí mimo jiné umožňuje i nepřímo kontrolovat, kam až může ČSSD zajít například v akci „čisté ruce“.
Vypovědět smlouvu není ani v zájmy ČSSD. Před voliči se nemusí obhajovat tolik jako ODS, neboť uzavření smlouvy z její strany je vnímáno příznivěji. Už proto, že ČSSD byla k uzavření smlouvy částečně donucena tím, že padly ostatní varianty, o které usilovala. Strana navíc může díky této smlouvě vládnout tak, jakoby ve volbách získala mnohem více hlasů, než ve skutečnosti získala a nemusí uzavírat pracné koaliční kompromisy.
Nedávné hrozby předáků ODS, že strana smlouvu může vypovědět, je třeba vidět v kontextu nadcházejících senátních voleb. Jedná se o stejnou hru s voliči, jakou strana předvedla, když před červnovými volbami vyzývala k mobilizaci proti možnému „levicovému nebezpečí“. Po volbách pak „levicovému nebezpečí“ nakonec umožnila vcelku pohodlně vládnout, údajně proto, že nic jiného povolební aritmetika nedovolovala. Je to samozřejmě aritmetika pouze pro ty, kdo neumějí počítat.
Když nyní tedy slyšíme hrozby na adresu opoziční smlouvy, jedná se opět jen o předvolební taktiku: ODS si potřebuje vytvořit image strany, která stojí vůči ČSSD v opozici, aby opět mohla voliče trochu postrašit levicovým strašákem. Jak vážně to ODS myslí, si budou voliči mít možnost ověřit už po prvním kole senátních voleb. Podpoří údajně pravicová ODS v těch obvodech, kde se do druhého kola nekvalifikuje kandidát ODS, kandidáty koalice menších pravicových stran? A nebo, naopak, dá přednost vidině ústavní většiny a podpoří–už třeba jen tím, že nepodpoří nikoho–kandidáty svého „levicově nebezpečného“ smluvního partnera? Ať tak či onak, to, jak se zachová v myslích mnoha váhajících voličů definitivně určí, o co ODS skutečně jde. Skutečností ovšem je, že pokud chce ODS uskutečnit základní předpoklady vtělené do opoziční smlouvy–tedy eliminaci malých stran skrze změnu volebního systému a změny v ústavě–musí se především snažit, aby spolu s ČSSD získala v Senátu ústavní většinu.
Vypovědět opoziční smlouvu ale není v zájmu ODS nejen proto, že by tak přišla o vydobyté mocenské pozice, které smlouva garantuje. Mohla by přijít i o ty pozice, které ještě dokonce ani nemá–například post prezidenta republiky. Možnost, aby například Václav Klaus takovou pozici v budoucnosti získal (pokud o ni bude mít zájem), odvisí přímo od pokračování smluvní spolupráce s ČSSD. Potřebnou většinu totiž Klaus může coby vůdce třicetiprocentní strany, s níž je silně identifikován, získat pouze s přispěním smluvního partnera, který výměnou dostane něco jiného. Bez smluvního partnera, jsou šance vyhraněných straníků na obsazení postu prezidenta za daného způsobu volby stejně mizivé, jako by byly při zavedení přímé volby prezidenta.
Dalším důvodem k opatrnosti ze strany ODS je skutečnost, že vypovězením smlouvy by nejspíše vláda ČSSD stejně neskončila. Zkušený taktik Miloš Zeman by tentokrát možná dokázal vytvořit většinovou koalici s těmi stranami, s nimiž jednání po červnových volbách neuspěla. Taková varianta je mnohem pravděpodobnější než ta, že by se mezi sebou dokázaly domluvit strany bývalé vládní koalice. Po všem, co bylo řečeno ze strany ODS na adresu menších stran a jejich předáků, stejně jako po všem, co zaznělo z úst předáků Unie svobody a lidovců na adresu ODS, je koaliční potenciál ODS v případě krachu opoziční smlouvy blízký nule.
Václav Klaus coby zdaleka nejzdatnější politický stratég na české politické scéně, si toto vše samozřejmě dobře uvědomuje. Už z toho důvodu žádné vypovězení smlouvy ze strany ODS v blízké budoucnosti nehrozí. To by hrozilo nejspíše teprve v okamžiku, kdyby se v rámci smlouvy podařilo ODS a ČSSD změnit ústavu a volební systém tak, aby preferoval velké strany. Pak by bylo v zájmu ODS vládu ČSSD smést a pokusit se vyvolat předčasné volby. Ale ani vyvolání předčasných voleb by nebylo snadné. Hospodářskými problémy oslabená ČSSD by na nich totiž jen těžko měla zájem, stejně tak jako menší strany, které by po změně volebního systému v jejich neprospěch k předčasným volbám nijak nespěchaly. Zdá se tedy, že ODS je „odsouzena“ k opoziční smlouvě tak dlouho, jak smlouva bude vyhovovat ČSSD.
Lidové noviny – 5. 9. 1998