Slovo „globalizace“ se v posledních letech stalo módním zaklínadlem. Je zastřešujícím pojmem pro velké množství komplexních, historicky nových jevů, kterým ne vždy plně rozumíme. Nahlížen deskriptivně, je pojem globalizace poměrně jasný: rozumí se jím proces rapidního rozšiřování moderních technologií, nadnárodního kapitálu a určitých kulturních paradigmat do stále většího počtu zemí a jejich často protichůdné působení v planetárním měřítku.
Co dokážeme popsat, jsou ale spíše jen jevové stránky globalizace. Nevíme zatím, co tento proces bude pro lidstvo ve svých důsledcích znamenat. Nevíme především, zda směřuje k vytvoření planetární civilizace. A nevíme též, jaká úskalí a nebezpečí může lidstvu přichystat. S velkou mírou jistoty je možné pouze říci, že se jedná o proces nezastavitelný, který vůbec neodvisí od toho, zda se nám líbí nebo nelíbí. Prohlášení některých myslitelů a badatelů na poli společenských věd, že jsou pro nebo proti procesu globalizace, nebo dokonce, že pojem globalizace se vytratí tak rychle, jako se objevil, jsou jen prázdnými slovy.
Proces globalizace je totiž přímo zakódován v povaze moderních technologií, které
umožňují přesun informací, kapitálu a lidí v planetárním měřítku. Tržní hospodářství je už svou povahou expanzivní. Spojení trhu s moderními technologiemi nemůže než vyústit do pokusů vytvořit globální trh. Otázkou je, jaký tento globální trh bude. Aby totiž mohl nadnárodní trh fungovat uniformně a racionálně, a nepůsobil takové globální krize, jaké jsme právě svědky, musel by být proces ekonomické globalizace následován rychlou expanzí onoho typu právního státu a institucí, které umožňují organizované fungování trhu v nejvyspělejších západních společnostech.
A právě zde narážíme na základní dilema procesu globalizace. Ten totiž zatím funguje tak, že se rozevírají pomyslné nůžky mezi akcelerující globalizací hospodářskou a technologickou na jedné straně a poměrně pomalou globalizací politických, občanských a právních institucí na straně druhé. Jinými slovy: zatímco sedmdesát procent světového hospodářství je dnes kontrolováno nadnárodními společnostmi, které se volně pohybují po celé planetě, politické, občanské a právní instituce zamrzly na úrovni národních států.
Tento rostoucí nesoulad bude vytvářet stále větší napětí. Zatímco Evropa již proces globalizace politicky uchopila v podobě evropské politické integrace,
mnoho národních států, zvláště v nezápadních civilizačních okruzích, je procesem globalizace zaskočeno. Ten je v mnoha částech světa viděn nejenom jako útok na národní, kulturní a náboženskou identitu. Je též často viděn i jako druh hospodářského, politického, a kulturního imperialismu Západu, protože většina moderních technologií a ekonomických procesů, které globalizaci spustily, má svůj původ právě na Západě.
Proces technologické a hospodářské globalizace může vyústit do vytvoření globálních politických institucí a tím uvolnit cestu k vytvoření planetární civilizace,
která bude vysoce integrovaným společenstvím různých, navzájem se respektujících kultur. Může ale také vyústit do otevřeného střetu mezi jednotlivými civilizačnímí okruhy, jak již ostatně varoval americký politolog Samuel Huntignton.
Akcelerující proces technologické globalizace již nyní poskytuje ty nejvyspělejší technické prostředky, včetně vojenských technologií, i takovým státům, jejichž politické uspořádání přípomíná Evropu před několika sty lety.
Jinými slovy: rostoucí propast mezi hospodářskou a technologickou globalizací na jedné straně a politickou globalizací na straně druhé může nakonec vyústit do globálního konfliktu. Je ovšem pravděpodobné, že výsledkem takového konfliktu (stejně jako zatím vždy v lidských dějinách) by nebyla porážka technologické a ekonomické globalizace–tedy základních hybných sil celého procesu. Výsledkem by nakonec spíše byla taková rekonfigurace světových politických institucí, která by více odpovídala globální povaze nových technologií a hospodářských institucí. V současných snahách proces globalizace zmapovat a přijít s řešeními jde tedy mimo jiné i o to, jak tuto rekonfiguraci uskutečnit tak, aby se předešlo celosvětovým otřesům a revolucím, které by mohly vyústit i do sebezničení lidstva.
Proces globalizace ale není nutné vidět jen jako nebezpečí. Nemá v sobě pouze negativní prvky, jako například často zdůrazňované drancování přírodních zdrojů a využívání levné pracovní síly v zemích třetího světa nadnárodními společnostmi. Má v sobě i potenciál pro racionálnější alokaci a využívání zdrojů v globálním měřítku. Může znamenat (a mnohde již znamená) i šíření lepších pracovních, zdravotních a vzdělanostních standardů do méně rozvinutých zemí. Kdyby proces technologické a hospodářské globalizace byl následován i globalizací politickou, bylo by možné racionálně přerozdělovat některé zdroje v globálním měřítku tak, aby byly životní podmínky v třetím světě zlepšovány systematicky. Tento druh globální solidarity přitom není samoúčelný–například lepší vzdělanostní standarty vytváří podmínky nejen pro další ekonomický růst ale například i pro to, aby obyvatelé méně rozvinutých zemí lépe zacházeli se životním prostředím.
Některé prvky této globální solidarity je možné vidět již dnes. Nejde jen o hospodářskou pomoc vyspělých zemí zemím méně rozvinutým. Jde i o ochotu mezinárodního společenství, nebo nadnárodních organizací, se angažovat v pokusech zastavit konflikty v různých částech světa. Ačkoliv jsou mnohé z těchto akcí bezzubé a na jejich organizování se ve stále ještě nejednotném světě spotřebuje mnoho energie, jde o poměrně nový historický jev. Začínáme si uvědomovat svou vzájemnou propojenost a tedy i odpovědnost za děje daleko od míst, kde žijeme. Přítomnost mezinárodních inspektorů na území Iráku by například ještě na začátku tohoto století byla nemyslitelná.
Za zamyšlení též stojí, zda proces globalizace není zakódován ještě hlouběji než
pouze v povaze moderních technologií. Například francouzský náboženský filozof Pierre Teilhard de Chardin už v padesátých letech předpovídal vytvoření planetární civilizace. Její vznik bude, podle jeho mínění, výsledkem nezastavitelného procesu komplexizace, který je zakódován v základních stavebních prvcích vesmíru.
Proces, který nastal „velkým třeskem“ před mnoha miliardami let, není jen kvantitativním rozpínáním téhož. Je především neustálým procesem komplexizace, který začal anorganickou hmotou, posunul se k hmotě organické, posléze ke vzniku života, a v posledním, nám známém stádiu, ke vzniku inteligence (reprezentované v našem koutu vesmíru lidmi). Inteligence je podle Teilharda už svou podstatou expanzivní a její zkomplexňování se v žádném případě nezastaví na národních hranicích. Poměrně rychle dojde k vytvoření planetární civilizace a spolu s ní i k vytvoření vysoce integrované planetární inteligence.
Úvahy tohoto druhu, stejně jako úvahy o globalizaci, mohou znít uším pragmatiků jako naivní a zbytečné snílkovství. V historii ale začíná každý pokus člověka vypořádat se s novými, těžko vysvětlitelnými jevy, reflexí. Bez toho, abychom jakýkoliv jev nejprve reflektovali (se všemi možnými omyly), není možné ani hledat řešení.
A právě pokus o mnohaúrovňovou reflexi je i smyslem série konferencí Forum 2000, pořádaných na pražském Hradě pod záštitou prezidenta Václava Havla. Smyslem letošního, druhého ročníku konference, stejně jako ročníku předešlého, byla právě reflexe. Teprve závěrečný ročník konference, v roce 2001, se chce pokusit přijít s konkrétními doporučeními.
Konference, jako je Forum 2000, by ale měly smysl, i kdyby nakonec s žádnými doporučeními nepřišly. Globalizace je jev natolik komplexní, že je docela dobře možné, že k jeho zmapování a intelektuálnímu uchopení bude třeba více času než jen několik příštích let. Ale už skutečnost, že přední světoví intelektuálové a další prominentní osobnosti jsou schopny se scházet a o problému globalizace spolu diskutovat, je nesmírně pozitivní. Jejich diskuse provokují další. Náměty, které si z takového setkání, jakým je Forum 2000, odnesou, často pak šíří dále. Forum 2000 je tedy třeba vidět jako jedno z množících se setkání, kterým se lidstvo snaží intelektuálně uchopit komplexní proces, který ve své nejlepší variantě může směřovat k vytvoření harmonické planetární civilizace, a ve své nejhorší k sebezničení lidstva.
To, jak smysl konferencí, jakým je Forum 2000, vidí různí čeští komentátoři je kapitola sama o sobě, která vypovídá mnohé především o nich samých. Někteří prostě nejsou schopni pozvednout svou mysl nad úroveň zabahněného a poněkud primitivního terénu, v němž jsou zvyklí operovat. Jiní toho schopni jsou, ale chtěli by, aby konference, jako je Forum 2000 byly tématicky sevřenější nebo rovnou přicházely s řešeními. Jak vtipně poznamenal jeden z účastníků Fora 2000, mnozí z těchto lidí chápou podobné konference nikoliv jako namáhavý dialog, v němž je možné i tápat, ale spíše jako jakýsi výrobní proces, na jehož konci mají vypadnout pomyslné rohlíky, které je nasytí.
Diskusní fora, jakým je i Forum 2000, jsou nejenom prostředkem k reflexi a postupnému mapování nových planetárních procesů. Jsou i zárodky nadnárodní občanské společnosti. Vždyť skutečnost, že se u jednoho stolu scházejí zástupci nejrůznějších kultur, etnik, náboženství a politických institucí ze všech možných koutů Země jenom proto, aby svobodně diskutovali a navzájem si naslouchali, je sama o sobě historicky novým jevem. Jestliže proces globalizace opravdu směřuje k vytvoření planetární civilizace, právě takové konference jsou (vedle nezčetných výměn názorů, které probíhají každou minutu prostřednictvím moderních komunikačních prostředků) zárodky formujícího se planetárního vědomí.
Literární noviny 44 – 4. 11. 1998