Ačkoliv česká vláda zatím odložila rozhodnutí o zavedení víz pro občany některých států, s nimiž máme v současnosti bezvízový styk, vzrušená debata v médiích a mezi českými politiky, která návrhy na zavedení víz provázela, ukázala, o jak složitý problém se jedná. Příznivci rychlého zavedení víz pro vybrané státy argumentují tím, že zavedení víz pro občany některých států, zejména bývalých sovětských republik, by mohlo snížit počet nelegálních přistěhovalců z různých zemí i počet trestných činů páchaných cizinci. Argumentují i tím, že zavedení víz s některými zeměmi od nás požaduje Evropská unie.
Odpůrci namítají, že mezi zavedením víz a nelegálním přistěhovalectvím neexistuje přímá úměra. Většina přistěhovalců se k nám koneckonců nedostává s platnými vízy v pasech, ale přichází přes hranici se Slovenskem. Trestné činy páchané cizinci lze rozdělit do zhruba tří kategorií. Ty, které jsou motivovány stejnými důvody, pro které páchají trestné činy i Češi, mají pramálo společného se skutečností, že je někdo cizinec. Ty, které jsou motivovány špatnou ekonomickou situací nelegálních přistěhovalců, zavedení víz stejně neodstraní, neboť nelegální přistěhovalci k nám přicházejí často ze zemí, s nimiž vízový styk máme. Trestné činy, které jsou páchány organizovanými skupinami cizinců údajně stejně nezmizí se zavedením víz, neboť nejrůznější mafie mají dostatek prostředků k tomu, aby si opatřily falešné dokumenty, včetně víz.
Pokud jde o požadavky EU, namítají odpůrci zavedení víz, že není nutné spěchat, protože řádnými členy EU se stejně nestaneme dříve než okolo roku 2003. Zavedení víz je poměrně rychlý administrativní krok, který ta která vláda může uskutečnit během několika měsíců. Politika EU ve vztahu k různým státům se vyvíjí a je možné, že i EU zruší vízovou povinnost pro některé z těch států, se kterými má Česká republika bezvízový styk.
Pravda je jako vždy někde uprostřed. Zavedení vízového styku s některými zeměmi by skutečně mohlo částečně snížit trestnou činnost páchanou cizinci. Mohlo by částečně snížit i počet nelegálních přistěhovalců. Na straně druhé by ovšem mohlo mít i některé nepříznivé dopady, o kterých se málokdy diskutuje. Česká republika má například ještě stále poměrně důležité obchodní styky s některými členy bývalého sovětského bloku, u nichž se uvažuje o zavedení víz. Nová administrativní bariéra, jakou zavedení víz bezpochyby reprezentuje, může obchodní styky zkomplikovat.
Neméně důležité jsou i aspekty politicko-psychologické, které mohou mít v dlouhodobém výhledu vliv na vývoj evropské bezpečnosti. Pád železné opony v roce 1989 byl příslibem toho, že se rozdělený kontinent začne pomalu zcelovat.
Volný pohyb lidí je jedním z nejúčinějších způsobů odbourávání všelijakých menších železných opon, které mezi jednotlivými státy zůstaly i po pádu komunismu.
Skutečnost, že některé postkomunistické země byly vybrány Západem k rychlému začlenění do západoevropských a euroatlantických struktur, ovšem Evropu opět poněkud rozdělila. Je samozřejmě pochopitelné, že například EU či NATO nemohou přijmout za členy najednou všechny z těch bývalých komunistických zemí, které o to mají zájem. Obě organizace jsou založeny na principech a kritériích, které noví členové musí nejprve splnit. Postkomunistické státy střední Evropy, které mají členství v prestižních západních organizacích na dosah, ale doposud sloužily jako určité mosty mezi Západem a ostatními postkomunistickými zeměmi. Už například tím, že mají bezvízový styk i se zeměmi, se kterými EU takový styk nemá.
Zavedení víz by tedy bylo nepochybně vnímáno jako vztyčování nových zdí v Evropě. Špatný dopad by takový krok měl zejména v případech zemí, jako jsou Rumunsko a Bulharsko, se kterými například Česká republika má tradičně dobré vztahy, charakterizované mimo jiné i turistickým ruchem v obou směrech. Nabízí se proto otázka, zda by se Česká republika o ostatní východoevropské kandidátské země EU neměly pokusit s EU vést jednání o tom, zda je zrušení bezvízového styku s některými zeměmi, zejména pak se členy druhé skupiny kandidátských zemí, naprosto nutné.
Víza jsou administrativním opatřením, které je vždy milé především nejrůznějším byrokraciím. Přesunuje totiž kontrolu těch, kteří k nám cestují, takříkajích z terénu do kanceláře. Úředníci, i ti policejní, nakonec vždy dají přednost klamu efektivnosti razítka před namáhavějšími metodami. Jednou z těchto metod je například důkladnější kontrola totožnosti těch, kteří k nám přijíždějí v rámci bezvízového styku. Příliv nelegálních přistěhovalců by zase více než víza zmenšila spíše důkladnější ostraha hranic se Slovenskem a Polskem.
Zavedení vízové povinnosti záležitostí též poměrně nákladnou. Znamená to zřízení nebo posílení konzulárních oddělení na českých ambasádách v různých zemích, což představuje desetimilionové náklady. Nabízí se tedy otázka, zda by takové prostředky nebylo účinnější vynaložit na zefektivňování práce cizinecké policie, včetně nákupu moderních technologií. V dlouhodobém výhledu by se takový přístup mohl zúročit mnohem lépe než nákladné a geopoliticky škodlivé budování nových zdí.
Slovo – 17. 2. 1999