Reakce českých politiků na nálety NATO v Jugoslávii s plnou silou odkryly základní problémy české politiky, pokud jde o její schopnost jednat v širším mezinárodním kontextu. Ukazuje se, že většina českých politiků si formuje své názory na tak složitý problém, jako je situace v Kosovu, na základě neúplných informací. K nekvalifikovaným názorům se pak přidává notná dávka populismu: politici se snaží spíše říkat to, co myslí, že většina Čechů, vystrašená útoky, chce slyšet.
Kritické nebo ambivalentní reakce na vojenskou akci NATO mají své kořeny též v české politické kultuře. Ta se vyznačuje tradiční slabostí politických elit. Ty v tomto století opakovaně selhaly–ať už to bylo v roce 1938, nebo v roce 1948, nebo v roce 1968. Ukazuje se znovu, že česká politická elita–s výjimkou prezidenta Václava Havla a několika dalších politiků–má opět problém se postavit čelem ke krizové situaci.
Většina politiků se proto raději vyjadřuje dvojsmyslně. Například v prohlášení vlády k náletům NATO stojí věta, že o útoku NATO bylo rozhodnuto ještě před vstupem České republiky do NATO. Jedná se samozřejmě o nejhorší druh alibismu: Česká republika od 12. března, kdy se stala členem NATO, oficiálně spolurozhoduje o každém významném kroku NATO. Někteří čeští politici ale jednají tak, jako by země v NATO ještě nebyla. Ke spoluodpovědnosti za akci NATO se z různých důvodů odmítají hlásit.
Speciální kapitolou ve vlně mnichovanství, která přepadla českou politiku v souvislostí s akcí NATO, jsou postoje lídrů Občanské demokratické strany a Sociální demokracie. Jak Václav Klaus tak Miloš Zeman odsoudili, různými slovy, „válečnické postoje“ a tvrdí, že vojenská akce nemůže nic vyřešit. Zeman dokonce mluvil o tradičním přátelství českého a srbského lidu. Urážlivě tak ztotožňuje všechny Srby s Miloševičem.
Lídři obou nevětších stran mají samozřejmě právo na vlastní názor. Problémem je, že útok NATO veřejně kritizují i přesto, že
Česká republika ústy vlády vojenskou akci oficiálně podpořila a nadále podporuje. V jednání Zemana, Klause i dalších lídrů obou opozičně-smluvních stran se tak skrývá notná dávka tradičního českého oportunismu. Zároveň se ve slovech těchto politiků skrývá notná dávka cynismu: zatímco odsuzují útoky NATO na Jugoslávii jako projevy „válečnických choutek“, masakry a vyhánění etnických Albánců v Kosovu, které akci NATO vyprovokovaly, přecházejí téměř bez povšimnutí.
Alibistická jsou i prohlášení, že by místo útoků bylo lepší diplomatické urovnání sporu. To je jistě legitimní argument, který ovšem zcela pomíjí skutečnost, že zahájení akce NATO předcházela dlouhá a marná mírová jednání. Teprve když Miloševič odmítl všechny mírové dohody, NATO zaútočilo.
Legitimnější nežli diskuse o tom, zda NATO mělo vůbec zaútočit, jsou debaty o tom, zda humanitární katastrofě v Kosovu mohou zabránit jen samotné nálety. Stejně legitimní je debata o tom, jakým způsobem akce NATO vychází z mezinárodního práva a do jaké míry může NATO i v budoucnosti obcházet OSN. Tato diskuse je a bude velmi složitá. V projevech těch českých politiků, kteří kritizují akci NATO, byly ale argumenty k těmto otázkám většinou zúženy na jediný: Srbsko je suverénní stát a útok NATO tuto suverenitu porušuje. Legitimní debata o tom, do jaké míry má být respektována suverenita státu masivně porušujícího lidská práva svých občanů se v Čechách téměř nekoná.
Reakce mnohých českých politiků jsou projevy tradičního českého provincionalismu, zápecnictví a opatrnictví. Předáci ODS a ČSSD se ve svých odsudcích akce NATO ocitli na jedné lodi s českými komunisty a s ruskými politiky. V této souvislosti se nabízí nepříjemný závěr: ačkoliv Česká republika je nyní oficiálně členem západní vojenské aliance, mnozí její politici patří svou mentalitou ještě stále na Východ. Ukazuje, že překonání dědictví komunismu i dědictví mnichovanství bude velmi těžké.
Lidové noviny – 29. 3. 1999