Česká republika pomalu ale jistě směřuje na vedlejší kolej evropského vývoje. Zemi zachvátila vlna euroskepticismu a europochybovačství. Čeští „eurorealisté“, jak si sílicí protievropské hnutí též říká, nabízejí několik základních argumentů proti nadměrnému spěchu na cestě do EU.
Rozhodnutí EU o rozšíření prý bude stejně politické, takže na plnění kritérií vstupu příliš nezáleží. Nebo bude čistě ekonomické (EU prý přijme nejprve ty nejlevnější země, jako jsou Estonsko a Slovinsko). Jiní čeští „znalci“ EU nás zase ujišťují, že EU se v brzké době stejně nerozšíří, neboť se nejprve musí vnitřně reformovat, a to se hned tak nestane. Pokud do EU směřovat i nadále budeme, musíme být „tvrdí“ ve vyjednávání a brát jenom to, co nám vyhovuje. Nejlepší ze všeho by prý bylo, kdybychom si vyjednali novou asociační dohodu a stali se jakýmsi Tureckem uprostřed Evropy—zemí, která zůstane mimo EU tak dlouho, dokud se skutečně nerozhodne, že do integrované Evropy chce.
Důvody sílícího euroskepticismu jsou jak ideologické tak praktické. V obou našich největších stranách vždy existovaly národně socialistické proudy, které vyrůstají z českého zápecnictví a provincionalismu. Ten má v české společnosti i nyní silné zázemí. Někteří lídři obou stran, a s nimi spojení lobbisté, si zase uvědomují, že přijetí evropských standardů by mohlo ohrozit jejich mocenské pozice. V nejobecnější rovině pak máme co do činění se vzorcem chování českých politických elit, který důvěrně známe z moderní české historie. Dokud zdánlivě vše dobře fungovalo, nebylo nad nás. Zdálo se, že EU budeme přijímat spíše my než ona nás. Dostavily se potíže a podstatná část české politické elity začíná horečně pracovat na ideologickém zdůvodnění kapitulace.
Kdyby talentovaný syn nebo dcera některého z našich předních politiků rodičům oznámili, že nebudou usilovat o vyšší stupeň vzdělání, protože mají své pochyby o tom, že to zvládnou, jakož i o kvalitě vyššího školství, rodiče by je přesvědčovali, aby se vzpamatovali, dokud je čas. Ve vztahu k EU ovšem politikům nevadí, že se Česká republika chová přesně jako líný talentovaný žák, který si snaží vytvořit alibi pro svou lennost a sobecké motivy.
Nebylo by lepší přestat žehrat na údajné nekalé úmysly či slabiny EU a raději usilovat o dobrý prospěch? Lepší učební osnovy než ty, které nám EU nabízí, nevymyslíme. Alternativou je pouze močál české politické a hospodářské postpuberty, v němž se topíme. Pozor na demagogy, kteří říkají, že si jen odskočíme na několik let na vedlejší kolej. Mohlo by se nám stát, že zatímco naši středoevropsští sousedi již dávno budou v EU, my budeme na vedlejší koleji za přispění našich nacionalistů rezivět jednu celou generaci.
Literární noviny 26 – 30. 6. 1999