Většina lidí, kteří strávili alespoň část života v komunistickém systému, si vzpomene, že komunisté téměř nikdy nepolemizovali s podstatou oponentních názorů. Coby držitelé absolutní moci produkovali pouze „absolutní pravdy“. Kdo nebyl s nimi, byl proti nim. Nebylo možné, aby někdo měl jiný názor „jenom tak“. Když už ho měl, muselo to být v něčím zájmu. „Komu to slouží?“, ptávali se komunisté se zlověstností těch, kteří dobře vědí, že se za vším skrývá nějaké to spiknutí, které je má připravit o moc.
Bolševický systém padl, ale bolševické myšlení přežívá v různých podobách dále. V zemi, v níž dvacet let panoval normalizační režim, je bolševické myšlení zakořeněno hlouběji než například v Polsku či Maďarsku. Mezi jeho projevy patřila a patří například křečovitá ideologizace všeho možného. Stejně jako za komunistů je to navíc ideologizace veskrze účelová—ideologie je používána většinou pouze jako nástroj k dosažení moci. Není tedy nijak překvapující, že nejrůznější bývalí profesoři a prognostici do omrzení otloukají občanům o hlavu například Miltona Friedmana, aby pak v praxi pěstovali bankovní socialismus.
Rozdvojenost a zpoštělé vidění světa nejsou ovšem ještě těmi nejhoršími projevy bolševického myšlení. Mnohem horší je všudepřítomná obava těch u moci, že jiné názory jsou především pokusy je o moc připravit. Představitelé Občanské demokratické strany v reakci na kritické názory opakovaně odpovídají poukazy na „zájmy“ malých stran či Hradu. Jakoby vystřiženo ze slovníku minulé éry je nedávné tvrzení Václava Klause, že kolem údajného izolacionismu ODS sílí „kampaň“, a to podle „až příliš zřejmého a zjevně předem dohodnutého scénáře“.
Miloš Zeman zase při obhajobě tiskového zákona mluvil o publicistech jako o nikým nevolené, a tudíž nelegitimní politické síle, která se snaží vytvářet „prostřednictvím kuloárních intrik, různé politické kombinace.“ Otázán nedávno, co ví o občanském sdružení „Lípa“, Zeman jizlivě mluvil o útočišti těch, kteří v politice neuspěli. Přeloženo do normalizačního slovníku, „Lípa“ je vlastně jakási bašta „politických zkrachovanců“–revizionistů, kteří se za fasádou občanské iniciativy pokoušejí zvrátit mocenské poměry. Naprostá většina úctyhodných osobností, které se setkání diskusních fór Lípy účastní, nejsou přitom ani bývali ani současní politici.
Naši mocní to prostě nemají lehké. Jacísi samozvanci neustále chtějí podle pečlivě připravených scénářů převracet mocenské poměry a skórovat laciné domácí politické body i na takových věcech, jako je nejapné chování politiků během kosovské krize. Otázka „komu to slouží?“ našim Klausům, Mackům, Langerům a Zemanům zatemňuje mysl do takové míry, že už vůbec nejsou schopni se ptát, zda nějaké to kritické slovo na jejich adresu není třeba vedeno dobrými úmysly—například, zda ta či ona politická akce slouží občanům této země a nikoliv právě jenom politikům.
Literární noviny 28 – 14. 7. 1999