Miloš Zeman tvrdí, že mu po loňských volbách nezbylo nic jiného, než uzavřít opoziční smlouvu, neboť Unie svobody odmítla jeho velkorysou nabídku vytvořit koaliční vládu, která by byla vedena lidoveckým politikem, a v níž by lidovci a US obsadili polovinu ministerských křesel. Zeman má pravdu, ale pouze částečně–i po prvním odmítnutí jeho nabídky bylo přece možné o vytvoření většinové koalice jednat dál. Za paralyzující opozičně-smluvní aranžmá tedy nese odpovědnost jak horečná snaha ČSSD dostat se do Strakovky co nejdříve a za každou cenu, tak cynická snaha předáků ODS podílet se alespoň nějakým způsobem na moci a pomstít se prostřednictvím opoziční smlouvy malým stranám a prezidentovi, tak politicky nedospělé jednání US.
Jan Ruml Zemanovu nabídku, navzdory intenzivnímu lidoveckému lobování, odmítl údajně především proto, že si jeho poměrně nová strana potřebovala uchovat ideologickou čistotu. Vládní spolupráce se socialisty by údajně mohla v nevyzrálé US vyvolat vnitřní pnutí, které by mohlo vést až k jejímu rozštěpení. Podíváme-li se ale na US o rok později, nezdá se, že by strana byla ideologicky čitelnější a politicky dospělejší. V době, kdy se nacházíme téměř na dně ekonomické a politické krize, během níž by měli k US houfně přecházet pravicoví voliči zklamaní opoziční smlouvou, US živoří několik procent nad hranicí zvolitelnosti do parlamentu.
Představme si, že by Ruml v červnu minulého roku Zemanovu nabídku přijal. To nejhorší, co by se jeho straně mohlo stát, by pravděpodobně bylo, že popularita US by se pohybovala asi tak na stejné úrovni, na jaké je po roce „ideologického uzrávání“ strany. Česká politická scéna, a spolu s ní Česká republika, by ale vypadaly zcela jinak. ODS by byla běžnou opoziční stranou, a jako taková by si už nejspíše prošla vnitřním politickým účtováním, kterému se díky opoziční smlouvě dokázala zatím vyhnout. Rozměrné ego Václava Klause by mu jen těžko dovolilo zůstat řadovým poslancem a šéfem řadové opoziční strany. Jeho ekonomických teorií by si teď nejspíše užívali studenti některé z amerických universit.
Je jasné, že tříbarevná, pravo-levá vláda by těžko hledala konsensus, ale tam kde by ho našla, by byla schopna nové zákony a reformy bez obtíží prosadit. Naše směřování do EU by bylo o poznání méně zpochybnitelné, než je tomu nyní. Měli bychom vládu, za jejíž personální obsazení bychom se nemuseli stydět. A měli bychom i lepší sociální demokracii a Unii svobody. Spolupráce přes politický střed by v ČSSD posílila liberály a oslabila národní socialisty, kteří v ČSSD mají nyní navrch díky spolupráci strany se stále více heiderovskou ODS.
US by se naučila, že politika je též starostí o věci veřejné –nejen o pomyslnou a pro málokoho zajímavou ideologickou čistotu.
Literární noviny 38 – 22. 9. 1999