V knihách historie bude rok 1999 v České republice pravděpodobně připomínán jako rok politické a ekonomické nehybnosti zapříčiněné opoziční smlouvou, kterou po volbách v roce 1998 uzavřeli sociální a občanští demokraté. Smlouva umožnila vznik slabé většinové vlády, která se stala de facto neodvolatelnou. Její menšinový status ji bránil v tom, aby dokázala v parlamentu prosadit zásadní reformy. Nezkušenost sociálních demokratů s vládnutím pak zase zapříčinila, že někteří ministři zjevně nestačili na své funkce.
V podloží opoziční smlouvy byl navíc od samého počátku zakódován amorální mocenský handl—Občanská demokratická strana se zavázala, že umožní ČSSD beztrestně vládnout výměnou za vysoké posty v parlamentu a příslib účelových změn ústavy a volebního zákona. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazovaly, že většina těch občanů, kteří zpočátku smlouvu podporovali, dospěla během roku 1999 k názoru, že smlouva České republice škodí. Nejenže vytvořila nestandardní politickou situaci, v níž špatná vláda byla halasně kritizována svým opozičně-smluvním partnerem, ale zároveň jim byla udržována u moci, ale pomohla zcela vyprázdnit pojem demokratické politiky.
Politika v České republice se stala prázdným rituálem, v němž politici mluvili většinu času jenom o různých mocenských kombinacích a zcela ignorovali programová východiska z ekonomické krize. Česká republika tak zcela zákonitě nebyla schopna plnit nejrůznější požadavky Evropské unie. Posudek EU, zveřejněný v říjnu 1999, tak vlastně jen zopakoval výčet nedostatků, který obsahoval i posudek v roce 1998.
Nelze přitom tvrdit, že sociálně-demokratická vláda se nesnažila o nápravu některých problémů. Kabinet Miloše Zemana dokázal zprivatizovat Československou obchodní banku a připravil k privatizaci i Českou spořitelnu. Zemanova vláda také dokázala v parlamentu prosadit Evropskou sociální chartu, zákon o dvojím občanství pro exulanty a zákon o ombudsmanovi. Vláda rozhodla i o dostavbě temelínské jaderné elektrárny. I když toto rozhodnutí bylo kritizováno odpůrci Temelína, včetně prezidenta Havla, samotná skutečnost, že vláda po letech odkladů ze stany předchozích vlád, dokázala k Temelínu zaujmout srozumitelné stanovisko, je pozitivní.
Skutečnost, že se vláda stala díky opoziční smlouvě neodvolatelnou, ovšem měl s postupem času korumpující vliv na její chování. Jednotliví členové vlády si až příliš často počínali tak, jakoby byli členy většinového kabinetu, opírajícího se o solidní podporu obyvatel. Dosazování sociálních demokratů do rad státních podniků—a to i těch, které prosperovaly—působily ve veřejnosti stejné rozpaky jako podivné praktiky vlády při obsazování postů předsedů okresních úřadů a dalších důležitých míst ve státní správě.
Metody některých ministrů a vládních úředníků, kterými si vynucovali spolupráci svých podřízených, zaváněly vydíráním. Předseda vlády Zeman v červnu 1999 obvinil bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece z korumpování novinářů a navzdory ujištěním, že dodá důkazy, tak nebyl opakovaně schopen učinit. Zemanovo obhroublé chování vůči novinářům a jeho vulgarizující bonmoty se staly určitým charakteristickým stylem působení vlády směrem k veřejnosti.
Některé pozitivní kroky, které vláda učinila, tak byly stále více zastiňovány rostoucím přesvědčením veřejnosti, že vláda pracuje chaoticky a že velmi rychle sklouzla k metodám, které byly asociovány s vládami Václava Klause. Neschopnost či neochota Zemana vyměnit některé neschopné ministry jenom posilovala image celkové neschopnosti
vlády. Ke konci roku 1999 byly vláda podporována méně než dvaceti procenty obyvatel. Voličská podpora pro ČSSD klesla v rozmezí jednoho roku z třiceti dvou na zhruba patnáct procent.
Šéf ODS Václav Klaus na začátku roku jednal s politiky ostatních stran o situaci v zemi, ale opoziční smlouva zůstala nedotčena. Jak Klaus tak Zeman čekali na výsledky sjezdů ČSSD, Unie svobody a lidovců. Žádný z těchto sjezdů nepřinesl zásadní průlom. Zvláště sjezd US byl očekáván s napětím, neboť vystřídání Jana Rumla ve funkci předsedy strany mohlo být signálem k obnovení rozhovorů mezi ČSSD, lidovci a US o středo-levé koalici. Namísto toho US přijala rezoluci, kterou zaujala k možnosti společné vlády s ČSSD negativní stanovisko.
Klaus i Zeman tak mohli argumentovat, že se dále drží opozičně-smluvního aranžmá především proto, že k opoziční-smlouvě neexistuje alternativa. Lidovci a US naopak opakovaně tvrdili, že jsou ochotni jednat o vytvoření většinové vlády, pokud ČSSD a ODS nejprve vypoví opoziční smlouvu. Politická hra o to, zda je nejprve nutné vypovědět opoziční smlouvu a pak jednat o většinové vládě, nebo zda nejprve jednat a pak vypovědět smlouvu, dominovala vyprázdněnou českou politiku v druhé polovině roku.
Ve skutečnosti ani Klaus ani Zeman opoziční smlouvu evidentně vypovědět nechtěli. Zemanovi smlouva vyhovovala, neboť mu zajišťovala poměrně pohodlné vládnutí. Předseda ČSSD také spoléhal na to, že postupně dojde k oživení ekonomiky, což by pomohlo jeho straně získat zpět ztracené voličské preference. Některé ekonomické indikátory na podzim začaly naznačovat, že k ekonomickému oživení by skutečně mohlo dojít.
Klaus naopak potřeboval opoziční smlouvu proto, že byla součástí projektu namířeného na takové změny ústavy a volebního zákona, které by zásadním způsobem změnily český politický systém. Ústavní změny byly svou podstatou namířeny především proti prezidentovi a centrální bance, které Klaus viděl jako hlavní viníky jeho pádu v roce 1997. Volební zákon navržený společnou komisí ODS a ČSSD by výrazně posílil silné strany a oslabil či zničil strany malé. Verze volebního zákona navrhovaná ODS by umožnila straně, která by získala 30 procent hlasů, získat nadpoloviční většinu křesel v parlamentu. ČSSD, která byla v době, kdy práce na změně volebního zákona začaly, nejsilnější stranou v zemi, ale ve světle postupného propadu preferencí o nový volební zákon ztratila zájem.
Politický a ekonomický marasmus způsobil, že se druhou nejsilnější stranou v zemi stala nereformovaná komunistická strana. Ta podle některých průzkumů veřejného mínění dokonce nahradila i ODS na prvním místě. Rostoucí obliba komunistů znamenala, že navrhované ústavní změny a změny volebního zákona by mohly za určitých okolností vyústit do návratu komunistů k moci. Prezident Havel protestoval rezolutně zejména proti změně ústavy, na jejímž základě by musel pověřit sestavením vlády předsedu nejsilnější strany, a dokonce pohrozil demisí, pokud by taková změna byla přijata.
ODS se na podzim pokusila rozhýbat politickou scénu pod záminkou, že opoziční smlouva přestala produkovat stabilitu, neboť ČSSD není schopna kompetentně vládnout. Většina komentátorů ale viděla snahy ODS spíše jako pokus Václava Klause distancovat se od paralyzujícího politického aranžmá před prosincovým sjezdem ODS. Návrh ODS vytvořit takzvanou superkoalici všech demokratických stran, která by ponechala v opozici pouze komunisty, byl vnímán menšími stranami jen jako prázdné gesto v situaci, kdy existovaly tři další způsoby jak vytvořit většinovou vládu standardnějšími způsoby. Opakované neúspěšně rozhovory o vytvoření superkoalice jenom dále zhoršily již beztak ponurou náladu v zemi.
Největším úspěchem roku 1999 bezesporu zůstane březnové přijetí české republiky do Severoatlantické aliance. Tento historický krok byl ovšem téměř vzápětí zastíněn lavírováním českých politických elit během vojenské akce NTO proti Jugoslávii. Klaus se o akcích NATO vyjadřoval spíše způsobem hodným jugoslávské propagandy, zatímco Zeman po strohém původním odmítnutí jen postupně hledal způsob, jak se k zásahu postavit v souladu se spojeneckými závazky České republiky. Ta nakonec své závazky splnila, ale její prestiž v Bruselu utrpěla.
Mezinárodní prestiž České republiky utrpěla během roku ještě dva hluboké šrámy. Rozhodnutí ústeckého magistrátu postavit zeď oddělující romské neplatiče nájemného od ostatních obyvatel Matiční ulice, bylo opakovaně kritizováno nejrůznějšími mezinárodními institucemi, včetně EU. I když parlament v říjnu stavbu zdi odsoudil, ukázalo se, že má malé možnosti, jak donutit místní zastupitelstvo, aby zeď odstranilo. Ta se tak stala symbolem zdi mezi českou republikou a Evropou.
Dalším šrámem bylo jednání ředitele TV NOVA Vladimíra Železného, který čelil závažnému podezření, že vytuneloval své americké partnery, reprezentované firmou CME, a později se odmítl podrobit předběžnému rozhodnutí mezinárodního arbitrážního soudu ve Stockholmu. Čeští politici reagovali na spor Železného s CME vlažně navzdory tomu, že celá kauza vážně poškodila pověst České republiky jako bezpečného místa pro zahraniční investice.
V roce 1999 se v České republice naplno projevily nejen závažné chyby, kterých se v transformačním procesu dopustily Klausovy vlády, ale
i celková vyčerpanost polistopadových politických elit. Nikdo z veteránů prvních deseti let postkomunismu nebyl schopen generovat nové myšlenky a politika se tak zúžila jen na nekonečné osobní a mocenské spory. Ukázalo se, že česká republika trpí v důsledku normalizační éry naprostým nedostatkem politických elit a společnost jako celek se jen postupně zotavuje z normalizačního traumatu. Její výraznější ozdravění může být spíše záležitostí generační výměny než několika let.
Nová Přítomnost 12 – 24. 11. 1999