Ekologické hnutí je jednou z nejnovějších ale přitom nejdůležitějších částí moderní občanské společnosti. Vzniklo jako protireakce na vzrůstající devastaci přírody, kterou působí moderní průmyslová civilizace. Postupem času se ale stalo něčím podstatnějším–poměrně uceleným pohledem na svět, který refektuje nejenom konkrétní nebezpečí spojená s neomezeným růstem průmyslových aktivit moderního člověka, ale sám přichází s určitou vizí civilizačního vývoje. Hlavní proud ekologických hnutí v dnešním světě se tak poměrně pevně semknul okolo konceptu trvale udržitelného rozvoje.
V moderních industriálních společnostech mohou ekologické iniciativy jen těžko překročit hranici mezi občaskou a politickou společností. Ačkoliv se v některých zemích dostaly strany zelených do vlád, potýkají se s těžko řešitelným paradoxem. Ten spočívá v tom, že politické úspěchy vlád v kterékoliv moderní demokracii se přímo odvozují od úspěchů ekonomických. Ty jsou zase úzce spojeny s ideologií neustálého ekonomického růstu. Strany zelených jsou tak už svým usilováním o podíl na moci vystaveny tlaku, aby přijaly neustálý ekonomický „růst“ jako legitimní ideu.
Jinými slovy: jakmile překročí jakékoliv ekologické hnutí hranici mezi občanskou společností a politickou společností, vystavuje se nebezpečí profanace. Bude-li chtít být důsedné, bude muset prosazovat ideje, které
mohou ohrozit modlu ekonomického růstu. Nebude-li důsledné, ztrácí
částečně svůj původní smysl i přesto, že jeho participace na moci může pomoci některým konkrétním ekologickým projektům.
Zdá se tedy, že v kontextu moderní industriální civilizace jsou ekologická hnutí „odsouzena“ k tomu, aby tvořila jádro občanské společnosti, nikoliv společnosti politické. Ekologická hnutí prostě musí být už svou podstatou radikálnější, než je existující politická moc. Pouze takový druh tlaku, který překračuje schopnost existujících politických struktur jej plně absorbovat, nakonec vede k tomu, že se určité ekologické kauzy a ideje stávají pro moderní společnost přijatelnými. V takovém okamžiku si je ovšem jsou obvykle již schopny přisvojit velké politické strany.
Vlády všech západních demokracií se dnes řídí určitými základními ekologickými principy, které byly často původně generovány ekologickými aktivisty. Nebylo by tomu tak, kdyby občanské ekologické inciativy nevytvářely soustředěný tlak. Je naivní se domnívat, že bez tohoto tlaku by moderní společnosti přijaly některé dnes běžné ekologické normy a standardy. Ekologická hnutí plní úlohu jakéhosi neříjemného svědomí moderních společností. Ty by se jinak jen těžko dobrovolně vzdávaly zdánlivě přímočařejších–neboť v krátkodobém horizontu výnosnějších–cest k ekonomické prosperitě.
Ekologické hnutí tak vlastně hraje roli, kterou politici v žádné moderní demokracii nejsou ochotni dobrovolně hrát. Tedy roli toho, kdo politice neustále připomíná dvě zásadní skutečnosti. Za prvé, že je dokonce i ve jménu modly růstu občas nutné nadřazovat dlouhodobější zájmy zájmům okamžitých; za druhé, že se musí určitým způsobem změnit samotné chápání priorit naší civilizace, pokud nechceme riskovat sebezničení.
Ve vyspělých západních demokraciích uspěla ekologická hnutí zásadním způsobem v tom, že změnila způsob, jakým se politické elity staví k samotné myšlence růstu. Ten už je často chápán nejen jako růst ekonomický ale jako soubor mnoha faktorů, v němž starost o životní prostředí hraje důležitou roli. V posledních několika desetiletích se díky soustředěnému tlaku ekologických hnutí výrazně změnil celý slovník politiky, pokud jde o vztah k pojmu růstu.
Postupně a nenápadně se tak mění samotná podstata moderní civilizace. Exploze ekologického myšlení–často doprovázená střety s politickou mocí, která byla ve vleku primitivně artikulovaných hospodářských zájmů–je novým typem reflexe. Jinými slovy: ekologické hnutí, jako podstatná část moderní občanské společnosti, změnilo způsob, kterým moderní západní civilizace přemýšlí sama o sobě. Změnilo tedy už tuto samotnou civilizaci.
Největší výzvou pro ekologické hnutí je nyní proces globalizace. Především je zřejmé, že mnohé z problémů, se kterými ekologická hnutí úspěšně svedla boj v rámci zpadní civilizace, jsou nyní exportována nejrůznějšími způsoby do méně rozvinutých zemí. Drancování neobnovitelných zdrojů a ničení životního prostředí bylo v mnoha případech pouze přenesenomimo hranice západního světa. Skutečnost, že vyspělé země nyní většinou respektují doma myšlenku, že ekonomický růst se nemůže odehrávat na úkor životního prostřed, neznamená, že za svůj ekonomický růst nejsou ochotny platit ničením životního prostředí mimo své hranice.
Ve světle tohoto vývoje se ekologické hnutí ryche globalizuje. Hraje tak nesmírně důležitou roli nejenom proto, že za hranicemi států, v nichž vzniklo, hraje nyní stejnou roli, kterou původně hrálo v západním světě. Hraje tak důležitou roli především proto, že jako jedna z prvních částí moderní občanské společnosti, je schopno vystupovat jako protihráč globálních ekonomických zájmů. Jedno z největších nebezpečí, která hrozí modernímu světu, je totiž skutečnost, že se stále více rozevírají nůžky mezi nesmírně rychle postupující technologickou a ekonomickou globalizací na jedné straně a pomalou globaizací politických institucí na straně druhé.
Znamená to, že politickými partnery globálně působících nadnárodních společnosti jsou národní státy, které často nemají sílu se vůči těmto gigantům prosadit. Neexistence nadnárodních regulačních rámců, které by byly prosazovány silnými nadnárodními politickými institucemi, umožňuje nadnárodním společnostem, aby zejména v rozvojovém světě
operovaly způsobem, který by byl nemyslitelný ve světě západním.
Je ovšem jasné, že nadnárodní politické instituce nemohou uspět, pokud se také nerozvine nadnárodní občanská společnost. Ta postupně vzniká v podobě mezinárodních profesních sdružení, odborů, lidskoprávních organzací nebo charit. Ekologické hnutí je pravděpodobně nejaktivnější částí této nadnárodní občanské společnosti. Je nejen přímou výzvou nadnárodním společnostem, ale též stimuluje západní vlády k tomu, aby se staraly o osud životního prostředí v globálním měřítku. V tomto smyslu je ekologické hnutí, ať už jsou ideje jeho různých odnoží jakkoliv radikální, předzvěstí budoucí planetární civilizace.
Sedmá generace – Prosinec – 29. 11. 1999