Dvě nejpopulárnější české politické strany si shodou okolností vybraly první prosincový víkend pro své kongresy. Méně zkušenému konzumentovi české politiky se oba kongresy mohly snadno poplést–už například proto, že se obě strany vydávají za to, co ve skutečnosti nejsou. Jedna z nich o sobě hovoří jako o straně pravicové, konzervativně-liberální, ačkoliv historie jí vedených vlád je historií bankovního socialismu. Dnes zase zastává názory jako vystřižené z historie českého národního socialismu. Její předseda varuje, že bychom se mohli rozpustit v Evropské unii jako kostka cukru v kávě a její starostové v Ústí nad Labem a Neštěmicích si poprávu vydobyli čestné místo v análech evropského heiderismu.
Druhá ze stran zase neustále opakuje, že je stranou demokratickou a socialistickou, ačkoliv je stranou de facto protidemokratickou a se socialismem, tak jak ho praktikuje moderní evropská levice, má asi tolik společného, kolik mají společného Tony Blair a Fidel Castro. I když má po vzoru svých předchůdkyň ve vínku internacionalismus, nejraději ze všeho brání malou českou kotlinu proti cizákům, zvláště pak těm německým. S předsedou údajně pravicové strany, s níž se nyní bije o první příčku v průzkumech veřejného mínění, sdílí opovržení k intervenci NATO v Jugoslávii.
Prohlášení, která zazněla na obou kongresech, činí rozlišování mezi
dvěma vůdčími stranami české pravice a levice ještě složitější. Komunisté by se rádi otevřeli spolupráci s ostatními stranami a k veřejnosti se nyní chtějí obracet především s lidskou tváří. Tuto lidskou tvář bude i nadále reprezentovat především soudruh Grebeníček, který byl znovu zvolen do čela. Občanští demokraté veřejnosti svou lidskou tvář již delší dobu nastavují a proto se mohli soustředit na to, aby řádně zatočili s protagonisty občanské společnosti.
Mluvili hodně a shodně o pokusech různých falešných hráčů „destabilizovat politickou situaci a změnit politické poměry v zemi“. Lidé, kteří podpořili výzvu bývalých studentských lídrů, se údajně nesmířili s metodami „standardní politické demokracie.“ Nově zvolený místopředseda strany dokonce přirovnal výzvu studentů k aktivitám předválečných fašistům. Ti, kdo kongres ODS sledovali, se tak mohli po letech znovu zaposlouchat do slovníku pozdní jakešovské éry. Že by si někteří delegáti kongresu KSČM ve Žďáru nad Sázavou spletli cestu a vydali se do Liberce?
Kromě ostrých útoků na třídní nepřítele panovala jinak na obou kongresech soudružská nálada. Na kongresu ODS dokonce natolik soudružská, že se s Václavem Klausem nikdo raději ani neodvážil soupeřit o post předsedy strany. Můžeme se tedy po právu těšit, že před příštími volbami opět uslyšíme to čarovné slůvko „mobilizace“. Tentokrát se bude mobilizovat proti skutečné levicové hrozbě—tedy té, která zasedala ve Žďáru. Otázkou je, zda po všech předešlých mobilizacích, včetně té proti občanské společnosti na libereckém sjezdu, bude tu příští (tentokrát možná legitimní) brát ještě někdo vážně.
Literární noviny 50 – 15. 12. 1999