Slovník reakcí, které na adresu výzvy „Děkujeme, odejděte!“ zazněly z úst předáků občanských a sociálních demokratů, silně připomíná reakce komunistických politiků na vzrůstající hnutí odporu v roce 1989. Ti–stejně jako například Václav Klaus na kongresu ODS–mluvili o pokusech „destabilizovat politickou situaci a změnit politické poměry v zemi“. Také opakované výtky, že se lidé, kteří podpořili výzvu bývalých studentských lídrů, údajně nesmířili s metodami „standardní politické demokracie“, připomínají mudrování bývalých jakešovců o „standardnosti“ normalizačních poměrů.
To, co tehdejší a dnešní politické veterány spojuje, není ideologie či přesvědčení o principech. Ty totiž byly v obou případech podružné. Spojuje je opilost mocí a z této opilosti pramenící arogance. Ani vůdci normalizačního režimu, ani jejich postkomunističtí následovníci v čele dnešních největších stran, nikdy neměli žádné skutečné přesvědčení—kromě toho, že jsou předurčeni k vládnutí, a že jim do vládnutí, pokud možno, občané nemají mluvit. Stejně jako se jakešovci oháněli socialismem, ohánějí se veteráni postkomunismu až do omrzení demokracií. Jejich definice demokracie je ovšem stejně plochá a účelová, jako byla definice normalizačního socialismu.
Co je vlastně na projevené nespokojenosti občanů nestandardního nebo dokonce nedemokratického? Čím se v tomto lišíme od jiných demokratických zemí? Například hnutí studentů v celé řadě mladých demokracií měla ve velké většině očistný charakter. Stačí připomenout studentskou revoltu v Jižní Koreji, která nakonec pomohla k pádu vládnoucí oligarchie a ve svých důsledcích dovedla zkorumpované lídry až před soud. Také tito lídři nabádali korejské studenty ke standardnosti, a demokracie měli plná ústa.
Pokud bychom nechtěli chodit tak daleko, je též možné připomenout loňskou revoltu občanské společnosti na Slovensku proti Vladimíru Mečiarovi. On i fronta mediálních mudrlantů (ať už s ním spojených nebo prostě nechápajících, o co jde) mluvili o nestandardnosti metod občanské společnosti, o protislovenských zájmech oponentů, o nepochopení demokracie. Když byl Mečiar touto politicko-občanskou frontou smeten, na povrch rychle vyplavalo celé množství protidemokratických excesů jeho administrativy.
To, co se děje v Čechách, je do určité míry obdobný proces. Už od začátku roku se v reakci na mečiarovské metody opozičně-smluvních partnerů výrazným způsobem probouzí občanská společnost. Stačí připomenout petici „Jsme v NATO!“, Dřevíčskou výzvu, Impuls 99,
a nyní i akci „Děkujeme, odejděte!“ Rok 1999 tak na jedné straně zůstane v historických análech zapsán jako rok opozičně-smluvní politické mrtvolnosti, ale zároveň i jako rok, v němž si občané této země začali uvědomovat, že politika nepatří jen politikům.
Václav Klaus může donekonečna opakovat, že se jedná o pokusy jakýchsi nikým nezvolených zkrachovanců dostat se do politiky zadními vrátky. Miloš Zeman opakovat teze o puberťácích. Moudří komentátoři klidně mohou mluvit o naivitě či nedostatku programu revoltujících. Pravdou zůstane, že probouzející se občanská společnost má program. Jde jí o demokracii, která není založena na korupci, klientelismu, strýčkování a aroganci mocných. Jde jí o to, aby si občané uvědomili, že mají právo mluvit do správy věcí veřejných a od politiků (které si platí) požadovat slušnost a odpovědi na své otázky. Takový tlak může nakonec změnit i zkostnatělé velkostrany.
Bylo by nesmyslné, kdyby se občanská revolta nechala vmanipulovat do založení nové politické strany. Za několik měsíců by taková strana byla semleta do stejných stereotypů, které známe v případě těch existujících.
Jde o to, aby občanský tlak donutil existující strany k vnitřní obrodě a udělal je přitažlivějšími pro mladé lidi, kteří chtějí vstoupit do politiky.
K tomu je nutné posilovat občanské sebevědomí vůči všem zvoleným politikům a stranickým aparátům.
Výzva „Děkujeme, odejděte!“ reprezentovala podanou ruku těm politikům, kteří v ODS a ČSSD stojí v druhém sledu, za Klausem a Zemanem. Byla výrazem důvěry ve stabilitu naší demokracie—důvěry v to, že v obou stranách jsou politici, kteří by mohli nejenom lépe vládnout, ale též se pokusit o renesanci české politiky. Reakce předáků ODS a ČSSD ukázala, že o podanou ruku není zájem. Ve světle výsledků sjezdu ODS, který zabetonoval opozičně-smluvní aranžmá, a ve světle urážlivých výroků předáků ČSSD i ODS na adresu občanských iniciativ, nakonec nezbude České republice než následovat cestu Slovenska. Jinými slovy: pokusit se o vytvoření široké fronty všech občanských iniciativ a těch politických sil, kterým jde o porážku českého mečiarismu reprezentovaného opoziční smlouvou. Takové vítězství nad mečiarismem by bylo i prvním skutečným vítězstvím nad pozůstatky normalizačního období v každém z nás.
MF Dnes – 13. 12. 1999