Proces prohlubování opoziční smlouvy, který začal už na podzim loňského roku v podobě politických hrátek okolo tzv. superkoalice,
je doprovázen zvyšujícím se tlakem opozičně-smluvních stran na některé dosud nezávislé instituce. Jde především o veřejno-právní média, centrální banku a policii. Snaha ovlivnit jednání takových institucí, nebo je dostat přímo pod politickou kontrolu, je škodlivá v každé demokracii. V postkomunistické společnosti, v níž zatím chybí některé pojistky demokracie—například rozvinutá občanská společnost—mohou být takové pokusy pro další osud demokracie nebezpečné.
Není možné tvrdit, že opozičně-smluvní strany se snaží zmíněné instituce ovládnout proto, že mají nedemokratické cíle. Spíše jen nechápou, že nezávislost některých institucí na politické vůli je základním pilířem
demokracie, a že snahy o politické manipulování takových institucí se nakonec mohou obrátit proti všem—tedy i proti strůjcům takové manipulace. Víra, že dočasné přivedení některých institucí, které mají zůstat nezávislé, pod politickou kontrolu může pomoci například k účinnějšímu vládnutí, je typickým úkazem v nerozvinutých demokraciích. Takové „dobře míněné“ pokusy ovšem nakonec často otevírají dveře silám skutečně nedemokratickým.
Způsob odvolání rady České televize a současné snahy dvou největších politických stran najmenovat do rady nové převážně lidi spojené s Občanskou demokratickou stranou a sociálními demokraty jsou alarmující. Je přitom naivní se domnívat, že pokusy změnit nezávislou veřejno-právní instituci v instituci „režimní“ mohou přinést něco pozitivního samotným opozičně-smluvním stranám. Nejenom, že vyprovokují protireakci těch médií, která není pod politickou kontrolu tak snadné dostat, ale nezůstanou utajeny ani institucím Evropské unie. Pokusy Vladimíra Mečiara na Slovensku ovládnout veřejno-právní média byly jedním z rozhodujících faktorů, které zformovaly negativní postoje západních institucí k mečiarovskému Slovensku. I když na rozdíl od Slovenska je v České republice spojencem těch, kteří vyvíjejí tlak na média naneštěstí i největší soukromá televize, mediální trh je dostatečně pluralitní na to, aby se novináři dokázali takovým pokusům vzepřít.
Útok na centrální banku je veden hned na několika frontách. Pokud by byl Senátem schválen balík ústavních změn z opozičně-smluvní dílny, který již prošel poslaneckou sněmovnou, dvě třetiny členů bankovní rady by v budoucnosti mohly vzejít z vůle téže politické reprezentace. K dalšímu omezení nezávislosti centrální banky by mohl ještě více přispět připravovaný zákon o centrální bance. Centrální banka je též terčem nevybíravých útoků nejen některých politiků z řad opozičně-smluvních stran a s nimi spřízněných ekonomů i komentátorů, ale její autorita je podemílána i občasnými účelovými „úniky informací“. Ačkoliv většina útoků na centrální banku se zdá být vedena snahami udělat z ní „samoobsluhu na peníze“, politické implikace omezení její nezávislosti mohou být pro českou republiku mnohem vážnější než vynucená monetární povolnost banky.
Politická mlýnice, do které se dostaly některé složky policie, je přímým důsledkem snah některých politických činitelů do práce policie zasahovat. V kontextu zdravého rozvoje demokracie je téměř vedlejší, zda má v konkrétech politického sporu o policii pravdu prezident, který vidí v pozadí útoků na policii propojení mafiánského kapitalismu s některými politiky, či zda má pravdu odcházející ministr vnitra, který
poukazuje na konkrétní snahy moci chtivých premiérových poradců. Výsledkem je—stejně jako v případě tajných výzvědných služeb—znejistění policie, zda smí svou práci dělat skutečně nestranně.
Když opozičně-smluvní politici vyvíjejí tlak na nezávislé instituce, hazardují s osudem demokracie v naší zemi. Neuškodí si stále znovu připomínat, co se dělo v letech 1945-48. „Dobře míněné“ snahy
nejrůznějším způsobem zužovat politický pluralismus v naší zemi nakonec podkopaly demokracii jako takovou. Vzhledem k mezinárodní situaci kolaps demokracie tentokrát nehrozí, ale může se stát, že „demokracie na český způsob“ může brzy začít vyvolávat vážné otazníky například v EU a zbrzdit proces našeho směřování do této organizace.
Hospodářské noviny – 5. 4. 2000