Stát je lidským výtvorem, který má lidem sloužit. Tato jednoduchá skutečnost byla ve dvacátém století poněkud zamlžena nejrůznějšími totalitními a autoritářskými ideologiemi, v jejichž pojetí se stát stával
vládcem nad osudy lidí. Funkce státu byly v extrémních případech zredukovány na represi, kterou si vládnoucí vrstvy snažily zabezpečit své privilegované postavení nebo jejím prostřednictvím prosazovaly oficiální ideologii.
Pojetí státu jako jakési servisní agentury, která na nejrůznějších úrovních zabezpečuje chod společnosti, je poměrně novým konceptem. Stačí připomenout dílo anglického filozofa Hobbese, který ještě v 17. Století viděl stát především jako represivní organizaci, kterou si lidé prostřednictvím společenské smlouvy zřídili proto, že v předstátním, „přirozeném stavu“ nutně panovala válka všech proti všem. Společenskou smlouvou lidé přenesli svá práva na stát, jehož ztělesněním je osvícený absolutní monarcha.
John Locke už o několik desetiletí později viděl stát jinak: stát má zabezpečit přirozenou rovnoprávnost svobodu a rovnoprávnost občanů. Jestliže panovník tato práva nerespektuje, ztrácí svá panovnická práva. Lockovo chápání státu během 17. století postupně převažovalo a bylo vyjádřeno v i tzv. Bill of Rights, kterým byla práva panovníka a tedy absolutistického státu omezena na úkor občanů. Bylo to právě v této době, kdy se začal v převážně absolutistických monarchiích tvořit prostor pro občanské aktivity nezávislé na státu.
To samozřejmě souviselo s nástupem moderního měšťanstva a buržoazie. Obě tyto skupiny si na státu postupně vydobývaly stále větší autonomní prostor, který byl postupně definován pravidly tzv. vlády práva a ústavního státu. Historie moderního státu, tak jak ho známe dnes, tedy vlastně začíná v osmnáctém století a stojí na čtyřech pilířích: tržním hospodářství, vládě zákona, liberální demokracii a občanské společnosti.
Kombinace těchto faktorů postupně kompletně změnila vnímání státu. Francouzské osvícenectví shrnulo to, čím by moderní společnost měla být, do hesla „svoboda, rovnost, bratrství“. V této zdánlivě otřepané frázi je vlastně zakódováno i to, čím by ideálně měl být i moderní stát. Někteří filozofové, jako například Jean Jacques Rouesseau byli přesvědčeni, že svoboda a rovnost jsou možné bez zprostředkovatelské role státu, tedy jen skrze autonomní občanskou společnost. G. F. W. Hegel pak sklouznul do druhého extrému: občanská společnost mu byla výrazem neracionálního partikularismu; pouze stát a jeho byrokracie jsou výrazem rozumu.
Devatenácté století bylo obdobím hledání role státu v osvobozující se společnosti. Lze v něm najít socializující utopisty, kteří stát viděli jako odumírající instituci v prostředí komunálního vlastnictví výrobních prostředků, ultraliberály, kteří chtěli stát chtěli zredukovat na pouhého nočního hlídače v prostředí volného trhu, či i ideology budoucí byrokratizace. Totalitní tyranie dvacátého století jsou tak produktem západního racionalismu, který našel své ztělesnění už v idejích francouzské revoluce, stejně jako jsou produktem téhož racionalismu
liberální demokracie.
Hledání správné definice moderního státu je v podstatě hledáním správné rovnováhy mezi svobodou, rovností a bratrstvím (pospolitostí a solidaritou). Přílišné jednostranné vychýlení k jednomu z těchto principů na úkor dvou ostatních se vždy ukázalo jako zhoubné. V české tradici to byl například Tomáš G. Masaryk, kdo varoval proti extrémnímu liberalismu, stojícímu na vypjatém zdůrazňování individuálních svobod na úkor solidarity a občanské pospolitosti. Zároveň byl ale ostrým kritikem druhého extrému—tedy komunistického zdůrazňování rovnosti na úkor svobody.
Demokratický stát ve dvacátém století postupně hledal své místo ve vztahu k občanské společnosti a tržnímu hospodářství. Většina moderních demokracií se stala prosperujícími svobodnými společnostmi nakonec právě proto, že byla schopna nalézt správnou míru rovnováhy mezi individuálními svobodami, volným trhem, společenskou solidaritou a
autonomní občanskou společností (která funguje jako přirozená protiváha státu). Stát je viděn především jako servisní instituce, jejímž prostřednictvím si společnost zajišťuje nejenom pořádek a fungování práva ale i přerozdělování zdrojů a další důležité funkce.
Volná soutěž politických stran je mechanismem, kterým společnost přenáší na stát svou vůli. V demokratických společnostech jsou to především svobodné volby, které určují, které politické subjekty (a jak dlouho) budou stát ovládat. Je ovšem typické, že se postupně zmenšuje ideový prostor, ve kterém politické subjekty operují. Moderní demokracie se v praktické politice stále více pohybují okolo politického středu. Ačkoliv ideový rozkmit politických stran může být i v moderních demokraciích značný, proces racionalizace státní správy došel v poválečných demokraciích tak daleko, že politické strany, které se dostanou k moci, nemají prostor pro dalekosáhlé ideologické experimenty.
Moderní stát funguje jako vysoce profesionální, racionální instituce, která se opírá o profesionální, odpolitizovanou byrokracii. V některých západních demokraciích jsou státními úředníky, chráněnými definitivou,
dokonce i náměstkové ministrů. To pochopitelně na jedné straně poněkud podvazuje význam politické soutěže, na druhé straně to ovšem přispívá ke stabilitě státní správy.
Moderní demokratické státy jsou ovšem také vesměs institucemi vysoce decentralizovanými. Občanská společnost tak má možnost na regionální a komunální rovni zasahovat do správy věcí veřejných přímo prostřednictvím samospráv. Zatímco tedy na centrální úrovni je možné vypozorovat proces postupného osamostatňování vysoce profesionálních byrokracií z područí politické moci, na úrovni regionální a komunální správu věcí veřejných často vykonávají přímo občané.
Koncept právního státu je pak nástrojem, který chrání individuální občany před zvůlí státu. Je to takový stát, kde právo platí stejně pro všechny—tedy jak pro občany, tak pro státní instituce. Princip rovnosti, který vedle rovnosti a bratrství razilo francouzské osvícenectví, se tak v moderní společnostech naplňuje především jako princip rovnosti před zákonem. Občanovi je v právním státě dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco státním institucím je zakázano vše, co jim není výslovně přikázán. Aktivity všech státních institucí musí mít právní základ. Každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním vztahem.
Koncept právního státu souvisí úzce s principy liberální demokracie, jako jsou principy oddělení mocí, princip suverenity lidu, či princip omezené vlády. Od druhé světové války se součástí chápání právního státu stále více stává i pojem lidských práv coby přirozených, universálních a nezcizitelných práv jednotlivce. Od tohoto konceptu se pak odvozují úvahy o právech menšin. Ačkoliv demokracie je už svou definicí vládou většiny, většina moderních demokratických států přijala ideu, že ve skutečné demokracii politická většina respektuje práva nejrůznějších menšin.
Jinými slovy: moderní demokratické státy došly k poznání, že každý z nás může být jak součástí politických a jiných většin, ale zároveň může patřit k nejrůznějším kulturním, etnickým, ekonomickým, občanským a dalším menšinám. Právě ochrana menšin, v němž je ztělesněn princip bratrství, je nejnáročnějším úkolem moderních demokracií.
Jakkoliv to zní paradoxně ve světle zkušeností s totalitními režimy, vytvoření a udržení institucionálního rámce pro svobodné fungování demokratických institucí zaručujících základní svobodu jednotlivce bylo z historické perspektivy tím nejjednodušším úkolem. Vytvoření tržního hospodářství fungujícího na principu solidarity bylo složitější už proto, že vyžadovalo předchozí existenci svobodných politických institucí, které daly společnosti racionální hlas. Vytvoření skutečně autonomní občanské společnosti a skutečného respektu pro práva menšin je úkolem nejtěžším—už proto, že takový proces nelze uvést do pohybu a udržovat při životě pouhými zákony.
Moderní demokratický stát je tak kombinací mnoha různých idejí a vlivů. Aby mohl fungovat, musí být silný, což ovšem neznamená, že musí být velký. Musí vědomě vytvářet prostor pro fungování občanské společnosti a důsledně kombinovat princip vysoce profesionální správy s principem samosprávy. Musí to být stát právní—tedy stát, v němž vláda zákona jako kumulativního vyjádření společenského rozumu, přirozených mravních principů a nezcizitelných lidských práv–stojí nad vládou lidu.
Esprit 21 – 10. 5. 2000