Po ostudném schválení nového volebního zákona Senátem, jsou všichni ti, kteří v minulosti bránili Senát,v nemožné situaci. Senát nezafungoval v kritickém okamžiku jako ústavní pojistka a vůbec už ne jako rada moudrých. Naopak: představení, kterého jsme byli v Senátu svědky rozhodně bylo spíše ukázkou trapného oportunismu než moudrosti.
Po druhé ve své krátké historii stál Senát před možností absolutně vetovat sporný zákon, který byl již schválen Sněmovnou a ukázat, k čemu vlastně je. V roce 1998 se horní komora podvolila politickému tlaku a schválila ústavní dodatek, kterým se Sněmovna rozhodla dospět co nejrychleji k předčasným volbám. Tehdy bylo jasné, že se k předčasným volbám nějakým způsobem dospět musí, a že cesty k tomu předepsané ústavou jsou velmi složité. Tím, že ale Senát nakonec souhlasil, že se má na politickou objednávku jednorázově měnit ústava, prohloubil už tehdy existující skepsi týkající se potřebnosti horní komory.
Potřebnost Senátu byla nyní zpochybněna i proto, že zejména senátoři sociální demokracie zcela zjevně jednali v rozporu s článkem 26 Ústavy, který říká, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. A slib poslance a senátora mimo jiné říká, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. ČSSD ovšem v případě volebního zákona udělala z poslanců a senátorů nesvéprávné hlasovací mašiny, kterým bylo vyhrožováno ztrátou členství ve straně, pokud neschválí něco, s čím nesouhlasí. Senátoři tomuto tlaku podlehli.
Jména Havlíček, Musial či Coufal jistě vejdou do národních dějin jako další (kolik už jich v našich dějinách bylo?) symboly českého oportunismu a nedostatku principů. Jejich „hrdinský“ vzdor proti zákonu, mediálně hojně přihnojovaný až do poslední chvíle, se rozplynul jako pára nad hrncem, když došlo na lámání chleba. Mnohem méně by si byli ublížili, kdyby prostě od začátku tvrdili, že budou pro zákon hlasovat.
Kuloární informace praví, že někteří sociálně-demokratičtí senátoři, kteří se nakonec proti svému svědomí (a tedy i slibu) rozhodli pro zákon hlasovat v souladu se stranickými direktivami, tajně doufají, že zákon odmítne Ústavní soud. Je docela pravděpodobné, že v to tajně doufá celá ČSSD, protože by ji tak nikdo nemohl obvinit, že nesplnila domácí úkol zadaný jí ODS. V této skryté naději ČSSD se ale též vlastně skrývá návod k tomu, co se Senátem. Jestliže jedinými institucemi, ke kterým se nakonec upírají naděje dokonce i těch senátorů, kteří celou kalamitu způsobili, jsou prezident a Ústavní soud, proč Senát jednoduše nezrušit a nekompenzovat jeho neexistenci rozšířením prezidentského veta? Bylo by to řešení levnější i efektivnější, než vydržování parlamentní komory, která k ničemu není.
Literární noviny 28 – 5. 7. 2000