Ne, řeč nebude o uvalení nucené správy na Investiční a poštovní banku a rychlém následném prodání IPB Československé obchodní bance, kterýžto čin popsal Václav Klaus svým nejnovějším chytlavým heslem jako „loupež za bílého dne“. Uloupit něco totiž dává smysl pouze tehdy, pokud to má nějakou hodnotu; a IPB byla podle všech dostupných zpráv vyloupena již dávno před tím, než na ní nucená správa byla uvalena. Už několik let před definitivním pádem IPB si kuloární vrabci mezi sebou štěbetali, že je tato podivná banka samoobsluhou na peníze pro mocné finanční skupiny a jejich politické přátele. Když Václav Klaus mluví o loupeži za bílého dne, je se tedy nutné spíše ptát, zda náhodou zloděj nekřičí „Chyťte zloděje!“
Zatímco na tuto otázku je teprve nutné nalézt definitivní odpověď, jedné loupeže za bílého dne jsme byli svědky téměř v přímém přenosu. Na této loupeži, pod názvem nový volební zákon, se domluvily a spolu ji provedly opozičně-smluvní strany. Pod hesly o politické stabilitě se rozhodly vytvořit volební systém, jehož prostřednictvím budou uloupeny voličské hlasy těm stranám , které získají menší než zhruba patnáctiprocentní podporu. Tyto hlasy pak budou v zájmu „politické stability“ velkoryse „darovány“ stranám větším.
Ty úplně největší strany si díky velkému počtu volebních obvodů a umně vymyšlenému koeficientu, jehož prostřednictvím se voličská podpora přepočítává na mandáty, naloupí ještě o něco více. Státu tak může za určitých okolností vládnout sama strana, kterou zvolí jen nějakých třicet pět procent voličů. Nebo naopak: strana, pro kterou nevolilo šedesát pět procent voličů.
Ve skutečných většinových volebních systémech je tato zjevná politická nespravedlnost kompenzována nejen zaručenou politickou stabilitou ale též skutečností, že v každém volebním obvodu je zvolen pouze jeden politik, který pak po celé volební období reprezentuje nejen svou stranu ale i všechny voliče svého obvodu. Ti tak vědí, s kým mají co do činění. Volební systém vymyšlený opozičně-smluvními stranami ale neposkytuje ani záruku stability ani výhodu jednomandátových obvodů.
Aby se náhodou menší strany snad nepokoušely loupeži svých hlasů zabránit tím, že vytvoří předvolební koalice, vymysleli naši opozičně-smluvní politici takové bariéry pro vstup koalic do parlamentu, že si většina menších stran raději nechá zajít chuť riskovat. Pokud například koalice čtyř stran nepřekoná o pouhé jedno procento dvacetiprocentní bariéru, naloupí si větší strany plných devatenáct procent hlasů a jim odpovídající mandáty.
Loupež hlasů je též doprovozena loupeží peněz ze státní pokladny.
Naše politické strany (tentokrát nejenom opozičně-smluvní) si totiž schválily takovou reformu financování stran, podle které dostanou jeden milion korun za každého poslance i senátora a dvě stě tisíc za každého člena krajského zastupitelstva. Zejména úspěšné strany–tedy ty, které nejen získají potřebnou voličskou podporu, ale ještě si s přispěním nového volebního systému naloupí hodně hlasů původně daných voliči jiným stranám–si tak mohou ještě naloupit i velmi slušné množství peněz. Tato loupež za bílého dne, schválená zcela legálně parlamentem, znamená definitivní zabetonování českého politického systému, protože žádná nová strana v podstatě nemá šanci se již prosadit proti stranám plavoucím v penězích daňových poplatníků. Václavu Klausovi a spol. lze jen blahopřát: Lépe by to nemyslel ani Ali Baba. Místo loupeže za bílého dne v jakési bance by naši politici měli mluvit spíše o „loupeživé demokracii“.
Neviditelný pes – 3. 7. 2000