Bipolární politické prostředí, k jehož vytvoření může přispět i nový volební zákon, který zavádí většinové prvky, je podle studenta politologie Zdeňka Nevělíka velice pozitivní jev, protože napomáhá zefektivnění politické soutěže a střídání stran u moci (Většinová demokracie: proč ne?, Právo, 2.8.20000).
Toto zjištění, které si lze nalistovat ve všech učebnicích politologie, je ovšem poněkud plané a zavádějící, pokud jej nebudeme analyzovat v (českém) postkomunistickém kontextu. Efektivnost vládnutí je obecně jistě důležitým argumentem ve prospěch většinového systému, stejně jako skutečnost, že jeden poslanec odpovídá za jeden konkrétní obvod. Posledně citovaná výhoda většinového systému je ovšem v novém českém volebním systému nepřítomna, protože i nadále budeme volit ve více-mandátových obvodech a vybírat budeme nikoliv mezi osobnostmi ale mezi kandidátkami stran.
Hlavní slabinou Nevělíkova argumentu je ovšem ještě něco jiného. Bipolární politické systémy, v nichž obvykle celé volební období vládne jedna politická formace, zatímco ta druhá hraje roli opozice, mohou efektivně fungovat pouze tam, kde je díky dlouhému, nepřerušovanému vývoji demokratických institucí veřejný prostor vyplněn nezávislými institucemi nejrůznějšího druhu. Ve Velké Británii nebo ve Spojených státech fungují bipolární politické systémy efektivně především proto, že v nich existují robustní občanské společnosti a politici ctí a respektují existenci celé řady institucí mimo politické stany, jejichž nezávislost je nedotknutelná.
Nejde přitom jenom o instituce občanské společnosti ale i o skutečně nezávislá média či nezávislé soudy. Dokonce je možné argumentovat, že pro skutečně efektivní fungování bipolárního politického systému je nezbytné, aby soudy nalézaly právo, tak jak se to děje v systému „common law“ v USA a Velké Británii, a nikoliv pouze používaly či interpretovaly právo vytvořené politickými institucemi, jako jsou parlamenty či vlády.
V českém postkomunistickém prostředí je veřejný prostor totálně zdevastován dlouhým obdobím totality. Občanská společnost je nerozvinutá, média jsou často neprofesionální a nejistá, a o stavu soudnictví je lépe nemluvit. Jaké instituce by tedy stály v cestě vládě jedné strany? A lze spoléhat na zdrženlivost našich post-normalizačních politiků a politických stran při zacházení s tak velkou politickou mocí, kterou vítězné politické straně dává čtyřleté neomezené vládnutí?
Vždyť už nyní, kdy se dvě největší strany účelově spojily v mocenský kartel, jsme svědky zcela neomalených pokusů těchto stran dělit si moc ve státě a ovládnout některé nezávislé instituce. Vychvalovaná efektivita rozhodování, kterou by přinesl bipolární systém, by se v našem kontextu mohla snadno změnit v naprostou invazi dominující politické strany do občanského veřejného prostoru. Jinými slovy: vláda jedné strany po čtyřiceti letech vlády jedné strany je tou nejhorší možnou alternativou k současnému (jakkoliv občas neohrabanému) systému.
Takový většinový systém, který by vyprodukoval politickou bipolaritu, po níž volá Nevělík, by byl pro postkomunistickou českou společnost katastrofou. Naopak většinový systém, který by udržel ve hře několik politických stran, ale zároveň by eliminoval extrémisty (jako je například francouzský dvoukolový většinový systém), by byl pro fungování našeho politického systému lepší než dosavadní systém poměrný. Nový volební systém, podle kterého by se mělo volit v roce 2002, ovšem naneštěstí kombinuje pouze nevýhody systémů poměrného a většinového zastoupení.
Právo – 7. 8. 2000