Zatímco v minulosti mobilizovala Občanská demokratická strana a její vůdce před volbami především proti návratu ke starým pořádkům reprezentovaným údajně levicovou sociální demokracií, postupem času se okruh nepřátel strany rozrůstal. Před volbami v roce 1998 ODS opakovaně varovala proti nestandardním metodám příznivců „nepolitické politiky“, ale prezident, tzv. Hrad či menší pravicové strany přece jenom figurovali na seznamu nepřátel ještě stále spíše jen mezi řádky. Hlavním „nebezpečím“ zůstala ČSSD. Jaké překvapení, když se pak ODS jen několik dnů po volbách s „levicovým nebezpečím“ chladnokrevně spojila pod praporem opoziční smlouvy.
Zdálo se, že špičky ODS pochopí, že politická mobilizace se takto stala poněkud zprofanovaným pojmem a bude jako metoda politického boje zapomenuta ve prospěch rostoucího haiderovsky laděného euronegativismu a nacionalismu. Ale mobilizace se do slovníku ODS s vervou vrátila před senátními volbami na podzim roku 1998. Mnozí si jistě vzpomenou na její hlavní symbol: obrovitý plakát mussoliniovsky se tvářícího Václava Klause s bezbarvým Milošem Zemanem v pozadí, umístěný na místě, kde kdysi dávno stávala neméně obrovitá socha Stalina.
Senátní volby pak obě opozičně smluvní strany svorně prohrály v souboji se čtyřkoalicí a ODS pochopila, že hlavním nebezpečím se pro ni stalo právě toto uskupení. Menší strany, prezident a Hrad se tak postupně stali hlavním terčem politických útoků ODS. A jak rostl odpor veřejnosti proti opoziční smlouvě, vyjádřený i některými občanskými hnutími, na seznamu nepřátel se ocitla i občanská společnost. Na podzim roku 1999 ODS učinila pokus vykreslit čtyřkoalici jako neodpovědný, hazardérský subjekt, který odmítá tzv. „duhovou koalici“, v níž by se všechny demokratické strany spojily k záchraně země. Brzy se ukázalo, že i tentokrát měla mobilizace sloužit něčemu jinému–prohloubení opoziční smlouvy.
Jestliže někdo čekal, že před senátními a regionálními volbami roku 2000 přijde ODS s pozitivním programem, dočkal se po minulých perlách typu „Dokázali jsem, že to dokážeme!“či „Myslíme jinak!“ jen dalšího chytlavého hesla (Hlavou a srdcem!) a další mobilizace. Nedávný plzeňský kongres Občanské demokratické strany v tomto směru opět hýřil „nápaditostí“. Množství negativní energie tímto kongresem vygenerované by si jistě nezadalo s výkonem Temelína, na který je právě vůdce ODS tak hrdý.
Nyní už je ODS zárukou demokracie v naší zemi absolutně proti všem: čtyřkoaličnímu konglomerátu, ČSSD, prezidentovi, samozvaným a nikomu neodpovědným elitám a povýšenému „moralizování lidí, kteří kážou vodu a pijí plnými doušky víno“. Pod tím vším se pak vine silná nechuť vůči sjednocující se Evropě. Je možné, že mnohá srdce sektářsky cítících voličů této demagogii opět naletí. Ti, kteří jsou ale ještě schopni používat hlavu, si nemohou neuvědomit, že je něco shnilého ve straně, která už nemá žádné přátele a svět se jí proměnil v paranoidní panoptikum. Jinými slovy: ODS můžeme posuzovat buď hlavou nebo srdcem. Dohromady to nefunguje. Ti, kteří myslí, myslí prostě jinak než ODS.
Literární noviny 44 – 25. 10. 2000