Po prohře opozičně-smluvního bloku v nedávných senátních volbách začíná být Občanské demokratické straně spojenectví se sociální demokracií na obtíž. Šance na účelové změny ústavy, které propagovala zejména právě ODS, se rozplynuly. Budoucnost volebního zákona, který měl ODS dopomoci k tomu, aby mohla vládnout sama, je v rukou Ústavního soudu velmi nejistá. Ztráta většiny v Senátu pro ODS znamená nejen ztrátu předsednického křesla v horní komoře, ale též–pokud čtyřkoalice vydrží v opozici vůči stranám opoziční smlouvy—propad šancí Václava Klause na zvolení prezidentem v případě předčasného ukončení mandátu prezidenta Havla.
Bylo tedy nutné rychle zapomenout na předvolební mobilizaci ODS „proti všem“ a ve světle volebního fiaska ČSSD v regionálních i senátních volbách najít mezi ostatními „nepřáteli“ jiného případného partnera, který by Klausovi mohl pomoci alespoň k prezidentství, když už se vše ostatní zdá být ztraceno. Tímto partnerem má být čtyřkoalice—tedy formace tvořená z větší části politiky, kteří se s Klausem a s ODS před třemi lety rozešli. Ačkoliv důvody tohoto rozchodu trvají, a samotný Klaus je tím hlavním, ODS nyní láká čtyřkoaliční politiky zpět do svého náručí tím, že interpretuje nedávné volby jako vítězství pravice.
V článku nazvaném „Pan Pehe se definitivně prořekl“ (Právo. 30.11.2000), v němž Klaus reaguje na můj článek v Právu z 28.11. („Klaus láká čtyřku do pasti“), předseda ODS vlastně ani nepopírá výše zmíněnou interpretaci jeho povolebních záměrů. Vadí mu spíše mé varování na adresu čtyřkoalice–konkrétně, že případná celostátní koalice nacionalistické a populistické ODS, která je nepřátelská vůči občanské společnosti, s liberálně-křesťanskou čtyřkoalicí, která je občanské společnosti otevřená, by byla koncem čtyřkoalice. Tvrdí, že se má kritika vztahu ODS a ČSSD, který prý považuji za symbol všeho zla, nyní přesunuje ke vztahu ODS a čtyřkoalice. Z toho údajně vyplývá, že preferuji spolupráci mezi ČSSD a čtyřkoalicí.
Zlostná reakce předsedy ODS potvrzuje, že skutečně vážně uvažuje o spojenectví se čtyřkoalicí. Je jasné, že v takovém spojenectví by vůdčí roli hrál právě Klaus a čtyřkoalice by tak zmizela jako alternativa vůči nejen ODS ale i ČSSD. Mnoho voličů, kteří v posledních volbách volili čtyřkoalici, by v případě rýsujícího se spojenectví čtyřkoalice a ODS dalo pravděpodobně přednost obrozené ČSSD—pokud se ovšem ČSSD na nadcházejícím sjezdu obrodit podaří.
Stejně jako „velkorysé“ opozičně-smluvní gesto Klause vůči ČSSD poškodilo ze všeho nejvíce právě ČSSD, je jisté, že by na spolupráci s Klausem doplatila i čtyřkoalice. Uvnitř spojeneckého svazku s ODS by politici čtyřkoalice byli pro Klause stejně chabými soupeři, jako bylo vedení ČSSD, nebo jako byli vedoucí politici lidovců a ODA. Jedinou možnou alternativou je, aby čtyřkoalice jako jednotná formace vydržela v opozici vůči ODS i ČSSD až do voleb. O tom, kdo se má stát jejím spojencem po příštích volbách, ať čtyřkoalice rozhodne nejen podle volebních výsledků ale především podle vnitřní situace v ODS a ČSSD. Spolupráce s ODS v současné podobě může vskutku být mnohem horší volbou než spolupráce s reformovanou ČSSD.
V sázce je souboj mezi koncepty otevřené a uzavřené společnosti; souboj mezi demokracií humanitní , otevřenou všem, a demokracií kontrolovanou skupinkami mocných politiků, kteří si v šachové politické hře mezi sebou rozdělují prebendy, a pro které je slovo občan jen výšivkou na jejich stranických praporech. Pokud se ODS změní opět ve stranu, kterou se snažila být ve svých začátcích, nebude žádný důvod s ní bojovat. ODS ve své současné podobě je ovšem nebezpečím jak pro skutečně pluralitní demokracii tak i pro evropské ambice této země. Čtyřkoalice by si to měla neustále připomínat a nenechat se Klausem vlákat do hry na dělení moci, které politicky poškodilo ČSSD.
Právo – 4. 12. 2000