Nadcházející sjezd České strany sociálně demokratické je velkou příležitostí rehabilitovat nejen samotnou stranu ale i českou politiku.
Plánované změny na vedoucích postech strany by mohly být začátkem procesu, který by postkomunisticky rozplizlou a těžkopádnou ČSSD mohl postupně přeměnit v sociálně demokratickou formaci západoevropského střihu. Aby se tak stalo, muselo by nové vedení iniciovat personální a programové změny, vypovědět opoziční smlouvu a usilovat o změnu politického stylu.
Pokud jde o personální změny, ČSSD by se především musela rychle rozloučit s lidmi, kteří se dostali do vysokých pozic ve straně či v okolí předsedy vlády ne proto, že jsou přesvědčenými sociálními demokraty a dobrými politiky, ale především proto, že jsou navázáni na nejrůznější klientelské a jiné vlivové sítě. Jejich užitečnost spočívala prozatím především v často pochybném a neprůhledném obstarávání kontaktů a peněz. Kvůli této „šloufovské“ politice na ČSSD ulpěla nejrůznější obvinění, která postupně v očích voličů negovala předvolební sliby, že za pomoci akce „čisté ruce“ bude strana účinně bojovat proti korupci. Pokud se nové vedení s těmito lidmi rychle nerozloučí, ušpiní se podezřeními politických nečistot stejně nesmazatelně, jak se to stalo zemanovcům.
Nové vedení strany by se mělo rychle rozloučit též s opoziční smlouvou. Ta, ačkoliv umožnila ČSSD vcelku bez problémů vládnout, je velkým počtem voličů vnímána jako nemorální nástroj technologů moci, který navíc ČSSD zbavil skutečné odpovědnosti za její činy. Tím, že smlouva neprůhledným způsobem provazuje ČSSD s největší konzervativní (a navíc stale více proti-evropskou) stranou, nejenže rozmazává ideové kontury a zásluhy sociálních demokratů, ale v očích mnoha voličů činí ČSSD poněkud nesvéprávnou. Je přitom jasné, že k takovému vypovězení smlouvy, kterému budou voliči rozumět, bude nejlepší šance právě po zvolení nového vedení. To může tohoto kroku využít k tomu, aby se distancovalo od zemanovské (a klausovské) politiky. Je přitom téměř jisté, že vypovězení smlouvy by nevedlo k vyvolání předčasných voleb. Ty momentálně nejsou v zájmu žádné parlamentní strany.
Programově by se ČSSD měla posunout poněkud blíže k politickému středu. Ukazuje se totiž, že Zemanova snaha čerpat nové voliče především na levo od ČSSD nevytvořila dosud pro stranu stabilní voličskou základnu. Silně levicoví voliči, kteří lavírují mezí ČSSD a komunisty, začnou ke KSČM přebíhat vždy, když se České republice nebude hospodářsky dařit, nebo když bude ČSSD muset převzít odpovědnost za nepopulární reformy. Nejrůznější průzkumy veřejného mínění přitom stále znovu potvrzují, že zdaleka největší rezervoár nerozhodnutých voličů leží okolo politického středu. ČSSD by tak udělala dobře, kdyby se profilovala méně jako ideologicky vyhraněná „levicová“ socialistická strana a více jako sociálně demokratická strana středu.
Programové a personální změny musí být doprovázeny změnou politického stylu. Zemanovské vedení vtisklo ČSSD pečeť buranství, vulgarity a neomalenosti. Strana se tak stala politickým subjektem oslovujícím jen určitý typ voličů, kterých bude ubývat s tím, jak se Česká republika bude stále více integrovat do civilizovaných struktur Evropské unie. Západní sociální demokracie oslovují především příslušníky středních tříd. ČSSD by se též měla pokusit o to, aby se stala mluvčím těch příslušníků středních vrstev, kterým neimponuje ani Klausova konzervativně nacionalistická rétorika, ani rozmazanost a rétorické pravičáctví čtyřkoalice. Pokud by se ČSSD alespoň částečně posunula směrem k politice věcných řešení typu blairovské či schröderovské „třetí cesty“ a zbavila se současného politického stylu, mohla by se stát první českou stranou, která se přenese za hranice postkomunismu.
Právo – 3. 4. 2001