Na nedávném zasedání zástupců spořitelen v rakouském Pörtschachu soustředil předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus svou pozornost na Evropskou unii. Řekl například, že Česká republika chce pokud možno přistoupit k EU do roku 2004, protože nemá alternativu k brzkému členství v unii. Zároveň kritizoval Evropskou měnou unii (EMU), která byla podle jeho mínění „koupena za špatnou cenu“. Klaus argumentoval, že hospodářsky slabé oblasti nejsou při existenci EMU chráněny pružnými směnými kursy a diferenčními úrokovými mírami, a proto buď zaostávají nebo vyžadují obrovské transfery financí. Takové transfery jsou nemožné bez sjednocení finančních systémů. Daňová unie však podle Klause nemůže fungovat bez unie politické.
Argument, že Česká republika nemá alternativu k co nejdřívějšímu členství v EU, zní z úst Václava Klause pikantně. Vždyť různí funkcionáři a teoretici Klausovy Občanské demokratické strany se stále častěji veřejně vyjadřují tak, jakoby k našemu brzkému členství v EU alternativa existovala. Z úst některých těchto členů ODS se dokonce můžeme dozvědět, že EU je projekt nedemokratický.
Nabízí se tedy několik logických otázek. Především, zda podle ODS k našemu brzkému členství alternativa existuje nebo neexistuje. Jestliže skutečně neexistuje, proč se ODS nezapojí aktivně do procesu přijímání zákonů, které od nás EU požaduje, namísto toho, aby pod různými záminkami blokovala celou řadu norem důležitých pro naše přijetí? Když Klaus na jedné straně tvrdí, že k našemu členství neexistuje alternativa, ale na druhé straně jeho strana vystupuje proti základním reformám vyžadovanými EU, jako byla decentralizace, reforma soudnictví, zákon o státní službě, nebo Evropská sociální Charta, působí ODS poněkud schizofrenicky.
Jestliže důvodem pro sabotování mnohých zákonů důležitých pro vstup je přesvědčení ODS, že EU je projekt nedemokratický, byrokratický a socialistický, není neodpovědné souhlasit s naším členstvím v EU jenom proto, že údajně neexistuje alternativa? Pokud naopak, jak naznačují někteří prominentní členové ODS, alternativa k našemu členství existuje, nebylo by dobré vysvětlit jasněji, jaká alternativa to vlastně je? Nestačí ovšem obecné a nereálné fráze například o přimknutí se k USA, ale pokud možno co nejlépe popsané a vyčíslené ekonomické, politické a bezpečnostní zisky, které nám taková alternativa přinese ve srovnání s členstvím v nemilované EU–které je ostatně podle těchto kritiků drahé.
Pokud jde o EMU, bylo by dobré, kdyby Václav Klaus vysvětlil, proč
je přesvědčen, že zakrývání ekonomických rozdílů mezi slabými a silnými oblastmi s pomocí směných kursů a úrokových měr, je dobrá věc.
Neumožňuje právě žonglování se směnými kursy a úrokovými měrami oddalovat reformy v různých částech Evropy? Pokud jde o finanční transfery do ekonomicky slabých oblastí, ty se přeci dějí tak jako tak v rámci distribuce strukturálních a jiných fondů. Hlavní důvod je politický:
Evropa se vědomě rozhodla, že nechce tolerovat propastné ekonomické rozdíly. Zavedení EMU může být velmi prospěšné právě tím, že
společná měna mnohem přesněji ukáže, jak si jednotlivé oblasti stojí. Distribuce vyrovnávacích a strukturálních fondů tak bude racionálnější.
Není samozřejmě dobré podceňovat různá nebezpečí společné měny v prostoru, kde existují různé vlády s různými fiskálními a domácími politickými prioritami. Mnohé už bylo napsáno o rigidním evropském trhu s prací a dalších nevýhodách Evropy ve srovnání s USA. Zároveň si ovšem nelze nepovšimnout například toho, že příslušnost k EMU výrazně zlepšila fiskální disciplínu zemí, které tradičně trpěly velkými rozpočtovými schodky nebo rozbujelou inflací.
Václav Klaus má pravdu, když tvrdí, že si monetární unie vynutí unii fiskální a politickou. Pokud je ovšem přesvědčen, že je to vývoj špatný, bylo by dobré, kdyby on a další odpůrci tohoto trendu, konečně přesně vysvětlili, proč vlastně. Jde o naší suverenitu? Utrpí skutečně naše identita? Pokud ano, jak? Lze doložit, že naše národní instituce jsou lepší, než by byly instituce evropské politické unie–ať už střižené podle současných návrhů německých nebo francouzských? Proč je lepší platit daně v Praze, kde pojem „fiskální odpovědnost“ zní zatím spíše jako vtip, než platit daně v Bruselu? A proč by měl být lepší český systém zdravotnictví, dopravy, vzdělání či sociálního pojištění, než například jednotné systémy evropské ve všech těchto oblastech?
Pokud by se EU stala politickou unií, je jasné, že často zmiňovaný demokratický deficit unijních orgánů, by byl vystřídán strukturami mnohem demokratičtějšími—jak to koneckonců přepokládají jak německý tak francouzský návrh. V souvislosti s tím se nabízí další otázka: Jsou naši politici zárukou toho, že česká politická reprezentace je kvalitnější než demokraticky zvolená reprezentace evropská? Odpovědi na tyto a další otázky by mohly být skutečným přínosem do rozbíhající se diskuse o Evropě.
Hospodářské noviny – 4. 6. 2001