Projev Václava Klause na půdě Evropského parlamentu, v němž zpochybnil evropskou integraci, vyvolal kontroverzi zejména proto, že Klaus, který měl v Bruselu reprezentovat Poslaneckou sněmovnu a Českou republiku, zjevně neměl mandát k projevu, který byl v příkrém rozporu jak s většinovým míněním sněmovny, tak s oficiální zahraničněpolitickou linií českého státu.
Pokud chtěl Václav Klaus prezentovat své euroskeptické postoje, mohl tak učinit například během nedávného veřejného slyšení k zahraniční politice v Senátu, kterého se zúčastnili nejdůležitější tvůrci české zahraniční politiky včetně prezidenta Václava Havla. Václav Klaus se však z tohoto slyšení omluvil oficiálním dopisem Petru Pithartovi s odůvodněním, že k prezentaci názorů na zahraniční politiku nemá mandát sněmovny! To, že o několik dnů později pro něj nebylo problémem vystoupit v Bruselu jako reprezentant sněmovny způsobem, který se zjevně o žádný mandát, přinejmenším pokud jde o obsah projevu, neopíral, hodně vypovídá o jeho chápání demokracie.
Klausův projev byl nešťastný i proto, že byl místy věcně nesprávný a demagogický. Shrneme-li hlavní body, Klaus tvrdil, že pokračující integrace Evropy, která zesílila přijetím maastrichtských dohod před deseti lety, nerespektuje státní svrchovanost, potažmo parlamentní demokracii v členských zemích, a oslabuje roli národních parlamentů. V tomto kontextu se ohradil proti „automatickému“ posilování Evropského parlamentu. Protestoval též proti zneužívání teroristických útoků na USA k „plíživému“ poevropšťování obranné a bezpečnostní politiky. Kořeny těchto jevů jsou podle Klause v protiliberálních, protidemokratických, protitržních, protiamerických pozicích a ideologiích.
V čem se Václav Klaus mýlí? Tak především, proces částečného odevzdávání suverenity národních států na nadnárodní úroveň Evropské unie byl od začátku společným demokratickým dílem členských zemí včetně hledání složitých kompromisů. O automatismu či plíživosti těchto procesů může mluvit jen někdo, kdo procesu evropské integrace buď nerozumí, anebo, ještě hůře, demagogicky jej zkresluje kvůli svým vlastním domácím politickým záměrům.
Národní politické elity, které integrační kroky vyjednávají, nemohly nikdy prosazovat opatření, jenž by byla v zásadním rozporu s veřejným míněním a vůlí voličů, které reprezentují především národní parlamenty. Navíc v některých zemích se občané k zásadním integračním krokům mohli vyjádřit v referendech. Posilování role Evropského parlamentu je logickou odpovědí na to, co Klaus a jeho strana též kritizují – tedy údajný demokratický deficit Evropské unie.
Cesta zpět do minulosti, před Maastricht, jak navrhuje Klaus, je utopickým řešením už proto, že sílící protiintegrační konsenzus, o kterém Klaus mluví, v Evropě ve skutečnosti neexistuje. V jeho radikální podobě ho v dnešní Evropě reprezentuje možná právě jen Václav Klaus, nejhlasitější britští euroskeptici a rakouský xenofob Jörg Heider.
Je pravdou, že pokud vejde v platnost smlouva z Nice, právo veta jednotlivých členských bude v řadě případů nahrazeno rozhodováním kvalifikovanou většinou. Tento proces ovšem neohrožuje tzv. malé státy, jak tvrdí například stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil. Klíč přijatý v Nice dává například desetimiliónovým zemím, jako je Česká republika, dvanáct hlasů v Evropské radě, zatímco osmdesátimiliónové Německo jich bude mít jen osmadvacet.
Když Klaus vykresluje Evropskou unii jako jakéhosi byrokratického molocha, který je údajně produktem protiliberálních tendencí, neuškodí připomenout, že například Evropská komise zaměstnává přibližně 22 tisíc úředníků, což je méně než úředníků pracujících pro pařížskou radnici! Celý často vysmívaný byrokratický „moloch“ Evropské unie čítá řádově několik desítek tisíc úředníků. Chod americké federace, která má o sto miliónů obyvatel méně než státy Evropské unie, zajišťuje více než tři milióny federálních úředníků!
I po Maastrichtu Evropská unie pokračuje v postupné integraci zcela otevřeně, nikoliv plíživě. Jednotlivé integrační kroky se uskutečňují především proto, že se na nich shodly jednotlivé členské státy jak mezi sebou, tak uvnitř sebe samých. O nedemokratickém či protitržním charakteru tohoto projektu vskutku může mluvit jen politik, jehož pojetí trhu a demokracie přivedlo už jednou Českou republiku do hluboké krize.
Hospodářské noviny – 10. 12. 2001