Zastánci demokracie postavené na systému standardních politických stran mají jistě pravdu v tom, že žádná lepší alternativa zatím nebyla vymyšlena. Stranický princip nemůže být úspěšně nahrazen například občanskou společností, protože ta, jak kdysi argumentoval G. W. F. Hegel, je už svou podstatou mozaikou partikulárních zájmů a nedokáže racionálně formulovat zájmy většinové. Dokonce ani nezávislí občanští aktivisté by se neměli v parlamentní politice vyskytovat nadměrně, protože jejich přítomnost v parlamentu může narušovat tvorbu předvídatelných politických rozhodnutí a s tím i racionalitu celého systému.
Zároveň ovšem politické strany nemohou být skutečně účinnými reprezentanty veřejných zájmů, pokud s občanskou společností nekomunikují, nepodléhají do určité míry kontrole veřejnosti a nečerpají z prostředí občanských iniciativ podněty i nové politické talenty. Tam, kde jsou politické strany uzavřené, snižuje se racionalita politického systému stejně jako v systémech, kde se občanská společnost snaží politické strany nahrazovat.
V zemích, kde jsou politické strany uzavřené, dochází ke dvěma jevům, které mohou mít pro politický systém katastrofální důsledky. Především se netvoří nové politické elity a politický systém je tak založen nejen na recyklaci stejných tváří, ale i stejných idejí. Ideová zásobárna stran se tak vyprazdňuje a strany se začnou podobat jedna druhé. Zatímco jejich souboje před voliči se často odehrávají za pomoci silných slov a mobilizačních apelů, v praktické politice nesledují žádné skutečné zásady nebo koherentní programy.
Zároveň dochází k tomu, že malé a uzavřené politické gheto začne vnitřně srůstat přes stranické hranice. Zatímco ve vztahu k voličům se strany prezentují jako hlavní – navzájem se lišící – aktéři politického dění, ve skutečnosti se hlavními aktéry stávají politická bratrstva. Ta jsou založena na společných zájmech, které často nemají nic společného s programem té které strany či jejím ideovým profilem a mohou se táhnout napříč celým politickým spektrem.
Pokud stranická politika začne mít tuto mafiózní podobu, korumpuje celý demokratický systém. Významná rozhodnutí se dělají v politickém zákulisí, na základě kritérií, která jsou zcela mimo kontrolu veřejnosti i mimo kontext politických cílů deklarovaných stranami. Ty tak ztrácejí přesně onu funkci, pro kterou především existují – tedy funkci racionálních, pro veřejnost transparentních nositelů určitých idejí a aktérů politického dění.
Tam, kde jsou strany zevnitř prožrány politickými bratrstvy, která se formují na základě společných ekonomických a jiných zájmů politiků z různých stran, stává se demokracie nefunkčním systémem. Racionalita politického rozhodování se snižuje natolik, že může dojít buď ke krachu celého politického systému, nebo ke krachu ekonomickému, popřípadě k obojímu. Nedávný bankrot Argentiny nebo politická krize v Itálii v osmdesátých letech jsou výstražnými příklady.
Česká politika se bohužel k tomuto modelu blíží. V poměrně malém a uzavřeném politickém ghetu, v němž se už léta neobjevily nové tváře, je stále těžší strany jednu od druhé odlišit. Ne že by veřejnosti nenabízely různé programy; jde spíše o to, že se všechny nakonec chovají téměř stejně. Opoziční smlouva je dobrým příkladem tohoto stavu věcí. Byla logickým vyústěním trendu, kdy strany, ve své ideové vyprázdněnosti, přestávají být skutečnými reprezentanty veřejných zájmů, vzdávají se vzájemné kontroly a preferují spolupráci na základě nejasných kritérií a neprůhledných mimoparlamentních mechanismů.
V kontextu smlouvy – ale i mimo něj – se v české politice vytvořila politická bratrstva, která spolu, navzdory deklarovaným stranickým rozdílům, dobře spolupracují na nejrůznějších ekonomicky výnosných kauzách nákupem stíhaček počínaje a různými privatizačními schématy konče. V některých, zdá se, účinkují jenom politici opozičně-smluvních stran, v jiných jsou přítomni i politici stran ostatních.
Významná rozhodnutí tak vůbec nemusí být určována zájmy veřejnosti, ale pouze „racionalitou“ výhodnou pro různá politická bratrstva, která jsou napojena na různé ekonomické a mediální kartely. I politické koalice mohu být formovány, nebo naopak destruovány, především podle toho, jak to vyhovuje těmto bratrstvům. Je jasné, že pokud tato situace bude zabetonována i příštími volbami, mohou českou demokracii ještě čekat těžké časy.
Hospodářské noviny – 25. 2. 2002