Mnozí čeští politici, včetně prezidenta Václava Havla, tvrdí, že Benešovy dekrety, na jejichž základě byly z poválečného Československa odsunuty na principu kolektivní viny více než tři milióny sudetských Němců a jejich majetek byl zkonfiskován, jsou právně „vyhaslé“. Česká republika proto údajně nepotřebuje zaujímat k dekretům nějaké nové oficiální stanovisko, například v podobě jejich odsouzení či formálního zrušení. Dekrety se již neuplatňují a nezakládají tedy žádné nové právní skutečnosti. Navíc byly ve většině případů překonány novou legislativou.
Do jaké míry jsou dekrety vyhaslé, je ovšem otázkou. Dobře to ví například Václav Klaus, který právě proto požaduje, abychom jednou provždy zabetonovali tohoto kostlivce ve skříni české demokracie speciálním dodatkem k naší smlouvě o přistoupení k Evropské unii. Klaus si evidentně uvědomuje, že dekrety vytvořily určitý faktický stav, který zdaleka vyhaslý není. „Odšpuntování“ tohoto stavu v podobě zrušení dekretů, může teoreticky vést k lavině restitučních a územních nároků.
Potíž s Klausovým řešením spočívá v tom, že se snaží možným negativním dopadům dekretů čelit předvolební agitkou, která ve svých možných důsledcích není ničím jiným než šíleným návodem k tomu, jak z dekretů učinit problém, který nakonec zablokuje náš vstup do EU. Koneckonců možná právě o to Klausovi jde. Na jedné straně teď může deklarovat odhodlání své strany přivést Českou republiku do EU, a působit tak pozitivně na své proevropské voliče, na straně druhé může svým nacionalistickým „řešením“ otázky dekretů přitáhnout voliče národně-socialistického ražení. Poté, co Klausův dodatek ke smlouvě o přistoupení (a tedy ani samotná smlouva) neprojde například rakouským parlamentem a znemožní náš vstup do EU, mohou si Václav Klaus a Jan Zahradil jen alibisticky umýt ruce. Pro naši zemi chtěli přece jen to „nejlepší“.
Jakkoliv je Klausovo řešení populisticky špatné, je Klaus ve svém hodnocení dekretů realističtější než politici, kteří tvrdí, že dekrety jsou vyhaslé. I kdybychom totiž nakonec přesvědčili sebe i Evropu, že jsou vyhaslé právně, nejsou vyhaslé fakticky a morálně. Milióny lidí odsunutých na jejich základě bez toho, aniž by se někdo namáhal zjišťovat jejich individuální vinu, zůstávají odsunuti. Ti, kteří ještě nezemřeli, i nadále žijí za hranicemi své bývalé vlasti bez možnosti například získat jednoduchým úkonem zpět české občanství. Z jejich hlediska se o nějaké „vyhaslosti“ situace vytvořené dekrety vůbec nedá mluvit. Otázkou též je, v kterém okamžiku právně a morálně „vyhasne“ skutečnost, že československý stát těmto lidem ukradl jejich majetek.
Jinými slovy: duch a faktické důsledky dekretů žijí dál a činí nám stále větší potíže. Už z tohoto důvodu by se měl český stát k dekretům konečně postavit čelem. Měli bychom tak učinit i proto, že je to potřebné pro zdraví demokracie. Skutečnost, že (třeba i jen ve vyhaslé podobě) v podloží právního řádu tohoto státu dřímají právní akty, které porušily veškeré hodnoty, na kterých dnes chceme budovat demokracii, je jen pokračováním „benešovského“ podlamování této demokracie, jehož bylo vyhnání miliónů bývalých spoluobčanů podstatnou součástí.
Zaběhnutou praxí českých politiků je strkat před tímto problémem hlavu do písku, vést nacionalistické řeči, popřípadě nabízet taková silácká řešení, se kterým nyní přišel Václav Klaus. Ve skutečnosti jediným schůdným řešením do budoucna je, aby česká politická reprezentace dekrety oficiálně odmítla.
Český parlament by měl oficiálně uznat, že dekrety byly nedemokratickým opatřením, masově porušujícím lidská práva, a distancovat se od nich. Zároveň by česká diplomacie měla výměnou za příslib tohoto řešení získat od Německa a Rakouska ujištění, že nevyužijí tohoto kroku k uplatňování majetkových nároků. Jedno takové ujištění je už koneckonců součástí Česko-německé deklarace o usmíření. Český parlament by koneckonců mohl ve svém prohlášení zdůraznit, že český stát nemůže v plném rozsahu odčinit konkrétní majetko-právní bezpráví, kterého se vůči sudetským Němcům dopustilo poválečné Československo.
Mnoho sudetských Němců čeká právě na takové gesto. Dobře vědí, že český stát není ekonomicky v pozici, aby sudetské Němce plně odškodnil. Je ovšem schopen nabídnout gesta symbolická, jako je formální odmítnutí dekretů, omluva, možnost znovuzískání českého občanství prostým administrativním úkonem, nebo třeba symbolická kompenzace nikoliv za ukradený majetek ale za samotný akt vyhnání.
MF Dnes – 27. 2. 2002