Koalice lidovců a unionistů dopadla ve volbách mnohem hůře, než se předpokládalo, z několika důvodů. Ten nejdůležitější je nasnadě. Z různých průzkumů vyplývá, že skutečný propad nastal v okamžiku, kdy byla rozbita Čtyřkoalice.
Ta, jak se zdá, měla navzdory vnitřním pnutím a sporům jednu výraznou pozitivní kvalitu. Byla pluralitním společenstvím čtyřech subjektů, které se nakonec nejen vždy dokázaly domluvit, ale byly dokonce schopné vygenerovat i společného lídra.
Viditelná přítomnost dvou menších stran opticky otupovala jak dominantní postavení lidovců, tak některé zásadnější ideologické rozpory mezi lidovci a Unií svobody. Čtyřkoalice možná působila na mnoho voličů jako nesourodá aliance, ale mnoho dalších oslovovala právě svou pestrobarevností a tím, že v ní poněkud zanikal princip stranictví jako hlavního organizujícího prvku. I to bylo některým voličům sympatické.
Synergický efekt, který Čtyřkolaice generovala v průzkumech veřejného mínění nebo ve volebních výsledcích v regionálních volbách-tedy preference, které překračovaly pouhý součet preference čtyřech subjektů-rozbitím Čtyřkoalice nejenže zmizel, ale dokonce, dalo by se říci, začal mít záporné hodnoty. Jinými slovy: spojení lidovců a unionistů nejenže negenerovalo žádné dodatečné hlasy pro Koalici samotnou, ale dokonce hlasy lidovcům a unionistů, zdá se, ztrácelo.
Důvodem byla skutečnost, že v Koalici na sebe mnohem ostřeji narážely rozdíly mezi oběma stranami. Někteří voliči unionistů tak Koalici nevolili kvůli lidovcům, zatímco někteří voliči lidovců nevolili Koalici kvůli unionistům. Na tento efekt doplatila zejména Unie svobody, která nemá voliče zdaleka tak disciplinované jako lidovci.
Koalice, na rozdíl od Čtyřkoalice, se nikdy nestala subjektem, který měl svou vlastní identitu, odlišnou od identity subjektů, které Koalici tvoří. Jejich identity se nespojily v novou kvalitu, ale spíše navzájem soupeřily.
Koalice mohla tento problém částečně překonat, kdyby se jí podařilo vygenerovat společného lídra. Oba subjekty se ovšem po rozpadu 4K hlídaly navzájem tak žárlivě, že něco podobného nebylo možné. Podobně dopadl též pokus vytvořit jakýsi společný tmel v podobě nezávislých kandidátů, kterými byla zaplněna místa na kandidátkách po Občanské demokratické alianci. I tento záměr ukázat občanům, že existuje nějaká „přidaná hodnota“, na které se lidovci unionisti dokáží dohodnout, skončil trapným handrkováním. Korunu všemu pak nasadily pokusy některých lidovců přesvědčit před volbami voliče, aby jim dali preferenční hlasy, které by jim umožnily „přeskákat“ unionisty, kteří byli na kandidátkách výše.
Problémem byl ovšem nejen samotný rozpad 4K, ale i způsob, jakým se to stalo.
Když už k něčemu podobnému dojít muselo (což nemuselo), jistě bylo možné prát špinavé prádlo za zavřenými dveřmi. Jednotlivé strany rozpadající se 4K tak ovšem činily před zraky veřejnosti, trávíce více času vzájemnými útoky než vymezováním se proti ODS či ČSSD.
Volební kampaň Koalice byla zdaleka nejslabší ze všech volebních kampaní parlamentních stran. Ačkoliv na pomyslném stole ležela před Koalicí témata, která mohla po čtyřech letech opozičně-smluvního vládnutí legitimně zvednout jen ona, nebyla schopna jich využít. Témata jako boj s korupcí a klientelismem se tak v kampani Koalice viditelně neprofilovala.
Koalice si stěžovala, že nemá přístup do médií. Zatímco v TV Nova jistě neměla přátele, zdá se, že pro mnohá ostatní média byla jednoduše nezajímavá-a to proto, že nedokázala generovat svá vlastní témata. Po dobu celé kampaně byla ve vleku ODS a ČSSD. Klaus a Špidla nastolovali témata, Koalice jen reagovala.
Nedokázala se jasně vymezit ani vůči hysterii okolo Benešových dekretů, kterou spustil Miloš Zeman, a kterou pak přičinlivě živil Václav Klaus. Namísto toho se Koalice připojila k národnickému bloku. Zde jí ovšem patřilo už z podstaty věci čtvrté místo. Nemohla soutěžit ani s národně socialistickou rétorikou ČSSD, ani nacionalistickým populismem ODS, ani s agresivně xenofobickým, extrémistickým jazykem KSČM. Kdyby Koalice například odmítla podílet se na trapném jednomyslném přijímání parlamentní rezoluce k dekretům s tím, že
jde jen o laciné předvolební divadlo, mohla si získat přízeň alespoň těch voličů, kterým nacionalistické běsnění vadilo. Koalice se ovšem nechala zavléct do novodobé Národní fronty, v níž hrála poslední housle.
Možná nejdůležitějším hřebíčkem do rakve Koalice byla ovšem její neschopnost či neochota říci až do posledního okamžiku, s kým půjde do povolební koalice a s kým ne. Koalice nikdy nedokázala to, co vyhrálo Vladimíru Špidlovi volby-tedy jeho jasné „ne“ spolupráci s ODS. Ti voliči Koalice, kteří by preferovali spolupráci s ODS, tak na tom byli stejně mizerně, jako ti, kteří preferovali spolupráci s ČSSD. Hlas pro Koalici mohl znamenat jak vládu s ODS, tak vládu s ČSSD. Pro mnoho voličů tak bylo lepší prostě hlasovat buď pro ODS nebo pro ČSSD. Mnoho voličů pak bylo lavírováním Koalice znechuceno natolik, že raději nehlasovali vůbec.Voličská absence znechucených voličů Koalice, pro které Koalice nedokázala vytvořit alternativu, nakonec nepřímo pomohla komunistům.
27. 6. 2002