Vítězem rostoucích rozporů v transatlantickém společenství jsou především Saddám Husajn a Putinovo Rusko. Zatímco se evropské kontinentální demokracie a USA přou o to, zda je k útoku na Irák zapotřebí souhlasu Organizace spojených národů, a jejich vzájemné vztahy chladnou, v Bagdádu a v Moskvě si jistě mnou spokojeně ruce. Je tomu tak proto, že současný konflikt v transatlantickém společenství izoluje Ameriku a zároveň ohrožuje proces rozšíření Evropské unie a NATO.
Chyb se dopustili jak politici američtí tak politici evropští. Bushova vláda se po loňském 11. září programově rozhodla nespoléhat příliš na své evropské „spojence“ v boji s terorismem, neboť s nimi měla nejen špatné zkušenosti z války v Jugoslávii, ale také je, pokud jde o vojenské akce, příliš nepotřebuje, protože Evropa odmítá skutečně investovat do své obrany. Taková situace ovšem existovala už během Clintonovy vlády a přesto USA s Evropou dokázaly udržovat těsné vztahy.
Evropa zase vidí Spojené státy jako světového hegemona necitlivého k pracně budovanému světovému pořádku, který je založen na mezinárodním právu. Konflikt s Bushovou vládou začal už Bushovým odmítnutím Kjótkých protokolů a prohloubil se kvůli americkému kličkování okolo Mezinárodního trestního tribunálu. V souvislosti s válkou proti terorismu vidí Evropa USA jako naivního obra uvažujícího v černo-bílých kategoriích dobra a zla. Podle evropských politiků američtí předáci, tlačeni vojensko-průmyslovým komplexem, nechtějí uznat, že toho, čeho chtějí dosáhnout vojenskou akcí v Iráku, lze dosáhnout i jinak než válkou.
Pravdu mohu mít Američané, kteří vidí Evropany jako morálním relativismem rozložené slabochy, kteří budou tak dlouho ustupovat zlu, až začnou Saddámovy nukleární hlavice dopadat v hlavních evropských městech. Pravdu mohou mít i Evropané, kteří vidí Američany jako nezodpovědné kovboje, jejichž největším potěšením je střílet od boku ještě před tím, než si věci pořádně rozmyslí a předloží důkazy. Historická zkušenost náš Čechů, kteří krutě doplatili na neprincipiální ustupování Západu Hitlerovi a později Stalinovi, dává za pravdu spíše americko-britské argumentaci, že zlu je třeba odporovat včas.
Současný konflikt mezi Evropou a Amerikou bohužel ovšem oslabuje obě strany. Politici na obou březích Atlantického oceánu selhávají přinejmenším v tom, že nejenom nejsou schopni najít shodu, ale že ji skutečně aktivně ani nehledají. Rozpad transatlantického společenství by přitom byl největším vítězstvím především pro teroristické režimy a skupiny, protože by se jim tak podařilo izolovat Ameriku.
Současná krize v transatlantických vztazích také staví do nemožné situace kandidáty na členství v Evropské unii a NATO. Tyto země jsou nyní mezi dvěma balvany. Když se postaví za USA, znepřátelí si EU. Když podpoří postoj EU, mohou být viděny jako neloajální Spojenými státy. Tyto státy tak momentálně mohou sice udělat rozhodnutí, které je správné z hlediska principů, kterým věří, ale které, ať už bude jakékoliv, bude vždy špatné z taktických hledisek.
Současný transatlantický konflikt tak ohrožuje proces rozšíření jak NATO tak EU. Zatímco izolace Ameriky je cílem snažení teroristů, zpochybnění procesu rozšíření NATO a EU vyhovuje Rusku.
12. 9. 2002