Když Hana Marvanová zmařila schválení vládou navržených daňových změn, premiér Vladimír Špidla označil její chování jako infantilní. Ve skutečnosti infantilních reakcí v souvislosti s povodňovým balíkem daňových úprav bylo několik. Všechny ukazují na nevyzrálost české demokracie.
Tak především, reakce na první, i když jistě důležitou vládní prohru byly zbytečně hysterické. Stalo se pouze to, že vláda prohrála jeden legislativní souboj v parlamentu, kde má jen těsnou většinu. Něco takového je podstatou fungování demokracií. Nešlo ani o hlasování o důvěře, ani o hlasování o státním rozpočtu. Tedy o nic fatálního. Vláda neuspěla a měla tuto událost využít k zamyšlení nad tím, proč neuspěla, jakož i nad tím, zda může předložit soubor opatření, která budou průchodnější.
Vláda neposlouchala
Je možné, že byly porušeny koaliční dohody. Je ovšem také pravda, že vláda dělala téměř vše pro to, aby neuspěla. Sociální demokraté ve vládě příliš nevyjednávali a chovali se, jako kdyby měla vláda vše jisté. Vláda odmítla naslouchat jak kritice zprava, tak kritice zleva.
Bylo přitom jasné, že například takzvaná milionářská daň je nestravitelná pro Občanské demokraty a těžko stravitelná pro Unii svobody. Jasné bylo také volání komunistů po tom, aby se daňové změny neprojednávaly jako balík, ale každá zvlášť. Kdyby se tak stalo, mohly projít alespoň některé změny a byl by větší prostor pro další vyjednávání.
Závan neústavnosti
Politicky nedospělá byla ovšem i reakce ČSSD a lidovců na chování Marvanové. Proč hned požadovat rekonstrukci vlády, tedy odchod unionistů z vlády? Proč raději nejprve nevyužít prohru jako výzvu k nápravě a teprve pak (možná) k útoku na nespolehlivého koaličního partnera? Neméně politicky nedospělé bylo volání grémia US, aby se Marvanová vzdala mandátu. Takový tlak navíc zavání neústavností, protože ústava říká, že každý poslanec rozhoduje pouze podle svého svědomí.
Na druhou stranu měl pravdu částečně i Špidla, když byl jednáním Marvanové pobouřen. Marvanová se totiž vskutku chová dětinsky a neprincipiálně. Její neprincipiálnost spočívá v tom, že na jedné straně, coby místopředsedkyně sněmovny, se stala vysokou činitelkou vládní koalice, kterou sama pomohla stvořit. Na straně druhé se od začátku chovala jakoby byla v opozici. Zvláště když jde o rozhodnutí tak důležité, jako jsou daňové změny, měla by buď respektovat většinovou vůli své strany a koalice, anebo se zdržet hlasování. Marvanová se ovšem zachovala jako aktivní členka opozice, i když věděla, že její hlas proti může mít dalekosáhlé následky.
Infantilitou zavání i chování opozice. Jak komunisté tak občanští demokraté se zřejmě rozhodli, že ať už vláda udělá cokoliv, bude jich vždy plný počet proti. Zejména v době, kdy se vláda snažila řešit důsledky největší přírodní katastrofy v psaných dějinách země, mohla se opozice přece jen chovat konstruktivněji. Opozice musí mít samozřejmě právo vyjádřit svůj nesouhlas s jakýmkoliv vládním návrhem, opozice za každou cenu je ovšem destruktivní. Zejména v případě komunistů přitom bylo zřejmé, že jednají spíše z trucu vůči ČSSD, než že by zásadně nesouhlasili s navrženými změnami. Mohli daňové úpravy nechat projít alespoň tak, že by se někteří z nich zdrželi hlasování.
Volby si nepřeje nikdo
Dětinsky se zachovali též někteří předáci ODS, kteří hned začali volat po předčasných volbách. Je opravdu směšné, když takové hlasy přicházejí ze strany, která nás v minulém volebním období neustále poučovala o stabilitě a klidu k práci, a která znemožnila jakékoliv hlasování o důvěře v Zemanův kabinet i při takových skandálech, v důsledku kterých by se poroučela vláda v každé vyspělé demokratické zemi.
Je navíc jasné, že nové volby by byly až úplně tím nejzazším řešením i z taktických důvodů. Kromě ODS, která doufá, že by na momentálním klopýtnutí vlády vedené ČSSD vydělala, nemá žádná jiná strana na předčasných volbách zájem a nepodpoří hlasování o důvěře. Rozpory zmítaná US by se asi vůbec nedostala do sněmovny, zatímco komunisté dobře vědí, že by téměř jistě nezopakovali svůj výkon z červnových voleb, k němuž jim pomohla souhra různých okolností. ČSSD zase nemá důvod ohrožovat své výsadní postavení nejsilnější strany, zatímco lidovci se zdají být spokojeni s jejich současnou rolí ve vládě.
MF Dnes – 16. 9. 2002