Ani schválení státního rozpočtu pravděpodobně nezabrání krizi na české politické scéně. Výsledky nedávných komunálních a senátních voleb vyvolaly vnitrostranické konflikty, které mohou radikálně přerýsovat celé české politické hřiště a vést k pádu vlády. Roli katalyzátoru v tomto procesu bude hrát i nadcházející volba prezidenta, která vnitřně štěpí především vládní sociální demokracii.
Výsledky komunálních voleb potvrzují dramatický pád Unie svobody a zároveň naznačují možný vzestup nové politické formace-Evropských demokratů Jana Kasla. Ti v Praze dokonale „vyluxovali“ všechny voliče, kteří napravo od středu nevolili pro občanské demokraty. Tím se Kaslova formace stává vážným nebezpečím pro vládní koalici, protože bude viděna jako magnet mnohými unionisty-zvláště pokud oznámí úmysl stát se celostátní stranou. Důležitý pro US bude i vývoj v ODS. Kdyby nové vedení, které má být zvoleno v prosinci, dalo straně novou tvář, také ODS začne přitahovat některé členy Unie svobody.
ODS v komunálních a senátních volbách uspěla, což někteří členové ODS vykládají jako reparát za neúspěšné červnové volby do Sněmovny a úspěch současného vedení–a tedy i jako důvod, proč nic neměnit. Nejbližší spolupracovníci předsedy Václava Klause nyní navrhují, aby se kongres strany, na němž mělo být zvoleno nové, postklausovské vedení, konal až na jaře. Zdá se tedy, že Klaus své rozhodnutí, zda znovu kandidovat, ještě zvažuje. O tom, že je situace ve straně napjatá, svědčí i rozhodnutí Evžena Tošenovského vzdát se kandidatury na post předsedy, neboť prý nemá podporu Klause a poslaneckého klubu.
Případná změna Klausova plánu nekandidovat na post předsedy by ovšem mohla vést k ještě většímu napětí uvnitř strany, protože regionální lídři, noví senátoři i starostové velkých měst mohou argumentovat, že ODS ve volbách uspěla především díky tomu, že se oprostila od Klause. Pokud Klaus kandidovat skutečně nebude, a do čela ODS bude zvolen některý z regionálních lídrů, může to také vytvořit pnutí uvnitř strany, v níž mnozí uznávají pouze Klause.
Pokud ovšem v ODS dojde ke změnám, mnoho sociálních demokratů bude v pokušení obnovit spolupráci s touto stranou. Vladimír Špidla se distancoval především od ODS vedené Klausem. Argumentace, že ČSSD nic nebrání ve spolupráci s ODS bez Klause, bude silnou zbraní všech těch v sociální demokracii, kdo by raději spolupracovali se silnou a čitelnou ODS než se současnými koaličními partnery, které považují za nespolehlivé. Tlak na Špidlu tak ještě vzroste.
Ten ostatně existuje už nyní. Sociální demokracie se už nějakou dobu potýká s rostoucím vnitřním konfliktem mezi zemanovským křídlem a následovateli Špidly. Je velmi pravděpodobné, že zastánci Miloše Zemana zablokují v tajném hlasování zvolení jiného kandidáta prezidentem v prvním kole volby. V opakované volbě, které se chce Zeman zúčastnit, má pak Zeman skvělé šance být zvolen nejen hlasy těch sociálních demokratů, kteří ho podporují, ale i hlasy komunistů a části ODS.
Vladimír Špidla v této šachové hře se Zemanem zatím jasně ztrácí. Přitom, pokud bude Zeman zvolen prezidentem, znamená to téměř jistý Špidlův pád. Zeman, který volil v senátních volbách nepokrytě kandidáta ODS, by prosazoval spolupráci s občanskými demokraty. Pokud by k ní došlo, cena by byla jasná: v čele Sněmovny by Zemanova kritika Lubomíra Zaorálka mohl nahradit Václav Klaus nebo někdo jiný z ODS.
Zatímco Špidlovým jediným možným protitahem je prosazovat přímou volbu prezidenta, v níž má Zeman malé šance (a navíc tvrdí, že by nekandidoval), předseda ČSSD, zdá se, raději spolupracuje na vlastním politickém konci. Přitom by mohl zvolit poměrně elegantní řešení a například podpořit tezi Pavla Rychetského, že pokud nebude prezident zvolen parlamentem v první volbě, neměla by se druhá volba vůbec konat a namísto ní by měl být přijat ústavní dodatek umožňující přímou volbu prezidenta.
Zároveň se v ČSSD také formuje silná skupina těch, kteří by preferovali spolupráci s komunisty. Je ovšem otázkou, do jaké míry by se takové spolupráci dostalo požehnání Zemana. Zároveň je jisté, že by proti ní neměli nic někteří z největších podporovatelů a nejbližších spolupracovníků Zemana, jako jsou Jaroslav Foldyna nebo Miroslav Šlouf.
Dalším destabilizujícím prvkem je vyhrocená situace v lidové straně, kde kalouskovské křídlo přešlo po neúspěchu strany v senátních volbách do protiútoku. Ačkoliv lidovci zatím i tak zůstávají nejstabilnějším faktorem v politické rovnici, v níž účinkují demokratické strany, další vývoj v KDU-ČSL může vládní koalicí ještě notně otřást.
Sečteme-li všechny zmíněné, potenciálně destabilizující faktory, ústřední otázka české politiky, zdá se, zní nikoliv, zda vláda přežije či ne, ale zda ke krizi dojde před volbou prezidenta nebo až po ní. Je jasné, že paralyzující vládní krize těsně před plánovanou volbou prezidenta by mohla mít poměrně závažné důsledky pro finiš České republiky v jejím úsilí stát se členem Evropské unie, a také pro výsledky referenda na jaře příštího roku.
MF Dnes – 12. 11. 2002