Po pádu sovětského impéria předpověděl americký politolog Francis Fukuyama, že zhroucení komunistické ideologie povede k celosvětovému vítězství liberální demokracie. Fukuyama označil tento vývoj hegelovsky za „konec dějin“, za což byl později nemilosrdně kritizován a vysmíván.
Ve skutečnosti Fukuyama samozřejmě netvrdil, že vítězstvím liberální demokracie lidské dějiny skutečně skončí. Argumentoval pouze, že se tak končí dějiny ve svém dosavadní podobě. V jeho pohledu by vítězství liberální demokracie bylo vítězstvím rozumu a svobody, což by znamenalo definitivní konec tisícileté éry doktrinářského tmářství a různých forem tyranií. Lidská energie by mohla být konečně využívána především tvořivým způsobem a nemusela by být zbytečně utrácena na pouhé přežívání ve stínu různých dogmat a politického násilí.
Fukuyama byl ovšem kritizován i proto že, vzato čistě pragmaticky, liberální demokracie se prý nezdá být vhodným společensko-politickým zřízením za hranicemi euroatlantického prostoru. Bývalé komunistické země byly údajně pro nastolení liberální demokracie zralé proto, že jejich hodnotový systém byl demokracii otevřen. Co ale země mimo západní civilizační okruh?
V druhé polovině devadesátých let se Fukuyama ocitl v ještě těžší defensivě poté, co Samuel Huntignton publikoval svou esej, a později i knihu, o střetu civilizací. Podle něj se máme připravit nikoliv na vítězné tažení liberální demokracie ale na ideový střet, a možná i ozbrojené konflikty, mezi různými civilizačními okruhy. Když 11. září 2001 podnikli islámští fanatici teroristický útok na Spojené státy, zdálo se, že se Huntingtonova chmurná vize začíná naplňovat.
Zatímco zejména mnozí evropští intelektuálové a politici, jejichž postmodernímu vidění světa Huntington docela vyhovoval, se po 11. září oháněli střetem civilizací a varovali před arogancí Západu, Bushova administrativa se vydala opačným, „fukuyamovským“, směrem. Bush a jeho lidé evidentně věří, že střet s islámským světem nevychází z kulturních a náboženských odlišností, ale z toho, že jedním z hlavních zdrojů terorismu a dalších problémů je skutečnost, že islámský svět, snad jen s výjimkou Turecka, nemá fungující demokracii.
Ve Washingtonu se tak stále více hovoří o tom, že nadcházející útok na Irák nemůže být pouhým vojenským výbojem, který odstraní jednoho diktátora, ale že to musí být začátek determinovaného úsilí demokratizovat celý islámský svět. Podle autorů této nové doktríny je nutné demokratizovat islámský svět nejenom proto, že ideály liberální demokracie jsou universálně platné, ale i z čistě pragmatických důvodů–demokracie nejsou okolnímu světu nebezpečné.
Irák je pro tuto novou doktrínu ideálním zkušebním kamenem. Nejenom že je ze všech islámských zemí nejvíce sekulární, ale je to také země poměrně moderní. Navíc jakékoliv budování demokracie vyžaduje ekonomický růst a infrastrukturální modernizaci, což je možné financovat lépe v zemi s obrovskými zásobami ropy než v zemi bez jakýchkoliv vlastních zdrojů.
Pesimisté namítnou, že ukotvení demokracie není možné bez naprosto radikálních opatření, jako je striktní oddělení státu a náboženství a sekularizace práva, a že islámské země právě proto pro liberální demokracii nejsou zralé. Optimisté namítnou, že se přesně toto podařilo v Turecku, a že se Američanům podařilo demokracii po 2. světové válce úspěšně ukotvit v naprosto nezápadním Japonsku nebo Jižní Koreji, i když to znamenalo dlouhodobou vojenskou přítomnost.
Rozsoudit tento spor není snadné. Jisté ovšem je, že Bushovy USA se už rozhodly, že využijí své obrovské převahy nad zbytkem světa k exportu liberální demokracie. To v sobě nese jak možnost radikální proměny světa k lepšímu tak, v případě neúspěchu, možnost naprosté katastrofy. Rok 2003 se tak může skutečně stát „koncem dějin“. Bohužel není jisté, zda se bude jednat o optimistickou vizi Fukuyamy nebo spíše o katastrofický scénář připomínající chmurné vize připisované proroku Nostredamovi.
Právo – 3. 1. 2003