Výrazné „ano“ v referendu o vstupu do Evropské unie je překvapivé už z toho důvodu, že Česká republika je jedinou kandidátskou zemí, v níž téměř celá politická opozice je buď protievropská (KSČM) nebo euroskeptická (ODS). Obě tyto strany by se měly vážně zamyslet nad tím, do jaké míry postoje jejich předáků skutečně reprezentují názory jejich voličů na téma evropské integrace, které bude po našem vstupu ústřední.
Zejména KSČM má problém. Její vedení je eurofobní, zatímco voličstvo strany není ve vztahu k EU jednoznačně nepřátelské. Téměř 40 procent komunistických voličů hlasovalo pro vstup, což může být po vstupu pro reakční Grebeníčkovo vedení problém.
Problém má i vedení ODS. Předáci strany budou nyní sice tvrdit, že jejich pochybovačné postoje vlastně pomohly rozproudit diskusi o EU a zasloužily se o vyšší volební účast. Budou tvrdit, že nejsou v principu proti EU, pouze proti některým aspektům evropské integrace, jako je prohlubování politické unie.
Ve skutečnosti je třeba jasně říci, že se vedení ODS chovalo k EU v podstatě nepřátelsky a nezmeškalo jedinou příležitost, jak v očích voličů EU zpochybnit. To, že nakonec vstup podpořilo–i když s mnohými varováními na adresu EU–má co do činění se skutečností, že si předáci ODS uvědomují, že by mohli ztratit mnoho ze svých proevropských voličů, pokud by EU řekli „ne“.
Postoj ODS byl také–stejně jako postoj jejího čestného předsedy a prezidenta země–oportunistický. „Měkké ano“ (v němž všude vykukovalo „ne“) straně i prezidentovi umožňovalo, aby politicky využili jak kladného, tak záporného výsledku referenda. Nyní si tedy budou připisovat zásluhy za referendum kladné, ale zároveň budou pokračovat v úsilí torpédovat další evropskou integraci. Každopádně mnozí z oněch téměř 90 procent voličů ODS, kteří řekli „ano“, tak učinili navzdory přáním některých významných činitelů ODS.
Prezident Klaus, který odmítl podpořit jasně hlas pro vstup a sám odmítl říci, jak hlasoval, si ještě více ztížil svou pozici ve sjednocené Evropě. Už nyní je Klaus jakousi východoevropskou raritou, na níž se evropští politici dívají úkosem. Nyní bude nejvyšším reprezentantem státu, který bude brzy členem EU. Mnoho evropských politiků nebude brát Klause příliš vážně v diskusích uvnitř EU, protože jeho postoj v referendu jenom podtrhl jeho dlouhodobé, v podstatě nepřátelské postoje k evropskému projektu. Konstruktivním partnerem v politických jednáních může být jen politik, s nímž ostatní politici sdílejí názory na podstatné věci. Klaus jím není.
Zvláštní pozornost zaslouží návrh ODS na vypsání dalšího referenda, tentokrát o Evropské ústavě, a chování prvního místopředsedy strany Jana Zahradila. Návrh na referendum je samozřejmě legitimní, ale jeho načasování bylo zcela jasně součástí úsilí některých předáků ODS podkopat referendum první–tedy referendum o vstupu. Strašení evropským superstátem ještě před tím, než vůbec skončila práce Konventu, jakož i požadování dalšího referenda, byly součástí úsilí některých předáků ODS vystrašit co nejvíce voličů představou, že se řítíme do objetí jakéhosi nekontrolovatelného molocha, v němž se rozpustíme jako kostka cukru v kávě.
Podobný záměr lze tušit za teatrálním odchodem Zahradila z jednání Konventu–údajně na protest proti předloženým návrhům. Je pravděpodobné, že Zahradil chtěl na poslední chvíli vyděsit voliče představou, že se EU řítí do pasti superstátu, v němž náš český státeček zhyne pod knutou velkých evropských mocností.
Jednání Zahradila je neomluvitelné. Do Konventu byl vyslán jako zástupce Poslanecké sněmovny. Ostatní dva čeští zástupci reprezentují Senát a vládu. Lze se tedy zeptat, jakým právem Zahradil odešel a koho tím reprezentoval. Daňoví poplatníci, z jejichž kapes je jeho mise hrazena, mají plné právo klást nepříjemné otázky. Stejně tak Poslanecká sněmovna. Ta–ačkoliv práce Konventu je téměř u konce–by měla Zahradila jako českého zástupce odvolat a nahradit ho někým jiným, jestliže mu osobní nechuť k práci Konventu činí problémy plnit úlohu jednoho ze tří českých zástupců.
V referendu se ukázalo, že čeští občané jsou ve svém průměru mnohem odpovědnější a rozumnější než většina politiků. Historického rozhodnutí se navzdory mnohým otázkám zhostili uvážlivě–ukázali, že o své budoucnosti si dokáží udělat názor navzdory politické demagogii, kterou je zaplavují některé strany. To je ta nejlepší zpráva, která se z referenda vynořila.
Výsledek referenda také dočasně posílí Špidlovu vládu, která by mohla získaného kapitálu využít k rychlému prosazení reforem veřejných financí. Ačkoliv političtí oponenti budou jistě ostře kritizovat kampaň před referendem a budou tvrdit, že nakonec voliči vstup podpořili téměř navzdory údajně zpackané kampani, pravdou je, že informovanost voličů nebyla v České republice o nic horší než ve většině kandidátských zemí. Ukazuje se, že jasně proevropské stanovisko vládní koalice bylo nakonec důležitější než to, zda se ve svých detailech líbila občanům a politikům kampaň před referendem.
16. 6. 2003