První místopředseda Občanské demokratické strany a jeden ze tří zástupců České republiky v evropském Konventu Jan Zahradil nedávno demonstrativně opustil jednání Konventu, protože nesouhlasil s předloženými návrhy evropské ústavy a údajnou manipulací ze strany velkých států. Zahradil byl na Konvent vyslán jako reprezentant Poslanecké sněmovny České republiky, nikoliv jen jako zástupce jedné politické strany, nebo jako jedinec, který reprezentuje sám sebe. Už z tohoto důvodu měla sněmovna Zahradila z jeho postu v Konventu okamžitě odvolat—a to i přesto, že se práce Konventu chýlí ke konci.
Nad chováním Zahradila by se ovšem měla pozastavit nejenom sněmovna, ale i jeho strana. Ta chce v Evropském parlamentu pracovat jako součást Evropské lidové strany, což je respektovaný evropský politický proud. Zahradil ovšem není v Konventu ochoten reprezentovat většinové mínění sněmovny a své strany, anebo alespoň použít jako vodítka právě postoje Evropské lidové strany. Všechny tyto instituce jsou pro něj evidentně příliš eurooptimistické. Ve svém protievropském tažení si proto našel spojence, z nichž někteří stojí na samém okraji evropské politické scény.
Spolu s dvanácti těmito politiky předložil Zahradil vedení Konventu tzv. minoritní zprávu, která měla nabídnout alternativu k návrhu ústavy, na které Konvent pracuje. Ponechme stranou skutečnost, že kdyby se záměry nastíněné v minoritní zprávě uskutečnily, nezbyl by z EU kámen na kameni. Každý kdo Zahradila nějakou dobu sleduje, ví, že tento „eurorealista“ ve skutečnosti nedoufá v nic menšího než v demontáž EU.
Zajímavější je, s kým Zahradil spojil své síly. Neformálním vůdcem skupiny, která předložila minoritní zprávu, je mnoholetý dánský komunista a radikální euroskeptik Jens-Peter Bonde. Sekunduje mu francouzský europoslanec William Abitbol, představitel radikálního gaullismu, který pravidelně útočí na EU z pozic francouzské „kulturní výjimečnosti“, kterou prý EU ničí. Tohoto francouzského nacionalistu ve skupině doplňují Peter Skaarup a Per Dalgaard, členové Dánské lidové strany, která je krajně pravicovým uskupením. Se skupinou také spolupracovala slovenská poslankyně Irena Belohorská z Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko. Ta ovšem nakonec usoudila, že toto společenství je poněkud „silné kafe“ a skupinu opustila.
Na druhé straně spektra stojí John Gormley z „antiglobalizační“ irské Strany zelených, která hrála jednu z hlavních rolí v kampani proti schválení smlouvy z Nice před oběma irskými referendy k této otázce. K radikální levici patří též finský europoslanec Esko Seppänen z hnutí Levá aliance, jejímž základem je bývalá finská komunistická strana. Ta v Evropském parlamentu zasedá po boku francouzských komunistů či východoněmecké PDS.
Snad jediným respektovanějším politikem ve skupině, která předložila minoritní zprávu, je David Heathcoat-Amory z britské Konzervativní strany. Ani on ale dnes už nepatří k hlavnímu proudu konzervativců, nýbrž ke křídlu radikálně euroskeptickému. Jako ministr Majorovy vlády rezignoval na protest proti příliš „proevropské“ politice vlády.
I když ponecháme stranou, že ve skupině je pouhých pět delegátů Konventu (ostatní jsou jen náhradníci), je i tak jasné, že Zahradil se spojil se zcela okrajovým uskupením, které je nejpodivnějším možným slepencem krajní pravice a levice.
Zahradil se obvykle brání, že „krajní pravice“ a „krajní levice“ jsou jen nálepky, které rozdávají eurooptimisté. Tvrzení, že se Zahradil spojil s politiky reprezentujícími skutečně krajní extrémy evropské politiky lze ovšem lehce ověřit poukazem na skutečnost, že práci Konventu tímto způsobem nesabotovali (a minoritní zprávu nepodpořili) dokonce ani zástupce Haiderových Svobodných z Rakouska Reinhard Eugen Bösch nebo většina členů stran, které jsou v Evropském parlamentu sdruženy v protifederalistické frakci Unie pro Evropu národů. V ní hraje prominentní roli například Gianfranco Fini, předseda italské postfašistické Alleanza Nazionale. Jinými slovy, dokonce i rakouští Svobodní nebo italští postfašisté diskutovali na Konventu o evropské ústavě v rámci hlavního proudu. Ne tak zástupce české Poslanecké sněmovny a ODS.
Kde vlastně stojí v tomto panoptiku ODS? Podporuje Zahradilovy postoje? Je v postavě svého prvního místopředsedy připravená spolupracovat s politickými extrémisty? Bylo by dobré, kdyby na tuto otázku odpověděl oněm téměř 90 procentům voličů ODS, kteří v referendu hlasovali pro vstup České republiky do EU, například předseda strany Mirek Topolánek.
1. 7. 2003