Po loňských parlamentních volbách, které do Poslanecké sněmovny vynesly stejné politické subjekty jako v roce 1998, se zdálo, že český stranický systém se stabilizoval a nebude se už výrazně měnit. Krize, která vypukla v sociální demokracii v souvislosti s reformou veřejných financí, ale nemusí být zdaleka posledním otřesem, který v blízké budoucnosti čeká nejen ČSSD, ale i ostatní politické strany.
Nestabilitu uvnitř stran působí skutečnost, že české politické spektrum zatím nerespektuje dělící linie (v politologické mluvě „cleavages“), které jsou typické pro vyspělejší politické systémy. Takovými dělícími liniemi jsou například zájmy různých sociálních skupin, které našly vyjádření v čitelných politických ideologiích. V českých poměrech se tyto dělící čáry buď zatím vůbec nevytvořily, nebo jsou rozmazány působením sociálně patologických faktorů, které napomáhají formování nepřirozených politických aliancí napříč politickým spektrem.
V českém politickém systému fungují politická bratrstva, která jdou napříč politickými stranami, a která jsou stmelována patologickými jevy, jako je klientelismus, kabinetní politika, nebo nacionalismus. Tato bratrstva jsme viděli v akci například v různých privatizačních kauzách, během rozpadu impéria bývalé Investiční a poštovní banky, nebo v politickém dění, které obklopovalo aktivity TV Nova pod vedením Vladimíra Železného.
Klientelismus byl doveden k dokonalosti v období opoziční smlouvy, která byla v podstatě založena na principu „ruka ruku myje“. Bratrstva stvořená opoziční smlouvou, národnictvím, a konkrétními ekonomickými kauzami pak povstala proti Vladimíru Špidlovi, který chtěl s tímto systémem skoncovat, a pomohla zvolit prezidentem Václava Klause.
Právě při volbě Klause se prosadila silná tradice národního socialismu, který hrál důležitou roli už v první republice. Klaus je nejprominentnějším mluvčím českého národovectví, jímž jsou nakaženy všechny politické strany. Nejvíce xenofobní formu národovectví hájí (dříve internacionalistická) komunistická strana.
Národovci snadno tvoří aliance napříč politickým spektrem a v rozhodujících momentech-bez ohledu na to, zda se jedná formálně o strany pravicové či levicové-zvou na pomoc k obraně „národních zájmů“ silnou ruku státu. Příkladem jsou postoje politických stran k tzv. Benešovým dekretům nebo schizofrenní postoje k Evropské unii.
Celé politické spektrum je navíc výrazně posunuto do leva, což též souvisí s českou politickou historií. Navzdory rétorice, neexistuje v českém parlamentním spektru strana, která by důsledně hájila principy moderní pravice či principy moderní levice.
Navzdory tomu, že například ČSSD je ve svých ideových postojích výrazně nalevo od moderních sociálně demokratických stran v západní Evropě, mnoho politiků ČSSD si myslí, že je strana málo levicová. Tyto postoje se přitom klidně snášejí s cynismem časů opoziční smlouvy a s národoveckými postoji, což z jednoho křídla strany činí v podstatě jen trochu měkčí verzi KSČM. Souboj mezi politiky tíhnoucími k moderní levici a politiky zabředlými ve starých časech bude hlavním dilematem strany v příštích letech.
Podobné dilema má též ODS. I ona se bude muset rozhodnout, jakým směrem chce jít. Tedy, zda chce být moderní pravicovou stranou typu německé CDU nebo rozplizlým populisticko-nacionalistickým subjektem, který nejprve udržuje bankovní socialismus, později se spojí v opoziční smlouvě s „levicovým nebezpečím“, a ještě později vzývá silný národní stát v boji se sjednocující se Evropou nebo v zájmu jalového národovectví.
Svou identitu si budou muset ujasnit i lidovci a unionisté. Nejde přitom tolik o to, zda zůstanou členy vládní koalice, ale o to, zda dokáží voliče přesvědčit, že mají ještě nějaký svůj program a pevné postoje k důležitým tématům. Zejména u lidovců se odehraje rozhodující souboj mezi klientelskými strukturami a moderní křesťansko-demokratickou orientací, která by se uplatnila v EU.
Vztah k EU také štěpí komunistickou stranu. Ta si bude muset ujasnit, zda chce
zůstat extrémistickou formací, která bude v EU jen trapnou raritou, nebo zda vystoupí ze své nacionalistické xenofobie a zařadí se mezi moderní levicové strany. Jisté je, že mezi představiteli strany existují oba proudy a vítězství toho či onoho může ovlivnit vývoj na české levici na mnoho let.
MF Dnes – 27. 8. 2003