Od opozičních politiků i mnohých komentátorů lze v poslední době zaslechnout, že Špidlova vláda je nejhorší vládou od roku 1989. Komunistický poslanec Miloslav Ransdorf se dokonce nechal slyšet, že je to „nejméně kompetentní kabinet“ za poslední padesát let! Obě tvrzení jsou nepravdivá, Ransdorfovo tvrzení je navíc neobyčejnou drzostí.
Špidova vláda si skutečně zaslouží za mnohé své činy kritiku. Vládní koalice i největší vládní strana jsou nejednotné. Špidla není dobrý komunikátor. První předzvěstí vážných problémů, kterým jeho vláda musela později čelit, byla vzpoura poslankyně Hany Marvanové při hlasování o balíčku povodňových opatření. Později dokázala vládní koalice pomoci zvolit prezidentem svého hlavního rivala, Václava Klause.
Ani současné hádky v ČSSD a ve vládní koalici o reformě veřejných financí nevydávají zrovna příznivé svědectví o schopnosti této vlády vládnout. Samotná reforma je jen „uměním možného“ a nějaká soudržnější koalice (nikoliv však koalice ČSSD a KSČM) by jistě dokázala více.
Zároveň je ovšem třeba jasně říci, že Špidlova vláda doplácí na prohřešky vlád minulých. Doplácí na obrovské dluhy zaparkované v Konsolidační bance, které vznikly v bankách a dalších institucích zejména během Klausových vlád. Značná část rozpočtového deficitu jde na splácení těchto dluhů. Kritici vlády to odmítají vidět a uznat.
Špidlova vláda také doplácí na chování vlády Miloše Zemana. Ta nejenže nesplácela dluhy staré, ale rozpouštěla ve státním rozpočtu výnosy z různých privatizací. Tím nejen výrazně zkreslovala skutečný stav státních financí, ale také vytvořila tzv. záklopkový efekt, tedy nereálná očekávání pro budoucí rozpočty. Když výnosy z velkých privatizačních kauz vyschly, najednou zjišťujeme, že buď budeme muset výrazně šetřit, nebo se zadlužovat. Špidlova vláda se vcelku poctivě snaží občanům sdělit, že si žijeme nad poměry a je nutné začít šetřit a splácet staré dluhy.
Skeptici namítnou, že by se měl provést radikálnější řez, že je Špidla navzdory vážné situaci státních financí ještě stále příliš „sociální“. Odmítají uznat, že vláda funguje na určitém politickém poli. Je hezké, že většina kritiků ví, co by vláda měla udělat. Problémem je, že pro prosazení radikálních reforem nejprve někdo musí získat politický mandát. Špidla takový mandát nemá. Už teď dělá více, než k čemu ho opravňuje sociálně demokratický program a riskuje, že vláda padne kvůli revoltě uvnitř ČSSD.
Kritici též namítnou, že Špidla byl přece členem Zemanovy vlády—tedy, že pomáhal vytvářet již zmíněná nereálná očekávání a nijak v té době nepřispěl k řešení dluhů, které vznikly v době Klausova vládnutí. To je pravda. Můžeme ho za to kritizovat. Proč ho ale zároveň neocenit za to, že v okamžiku, kdy se on sám stal předsedou vlády a zbavil se Zemana i šloufovců, začal neblahou situaci řešit?
Samozřejmě, že můžeme tvrdit, že to, co dělá, dělá špatně. Mnohým problémům se dalo předejít, kdyby byl Špidla zdatnějším politikem, který dokáže věci vysvětlit a připravit si pro své kroky půdu uvnitř vlastní strany. Nicméně, proč zároveň neocenit, že jeho vláda je první vládou, která se rozhodla—v rámci toho, co je politicky průchodné—začít šetřit a skončit postupně s žitím nad poměry?
Říci o této vládě, že je nejhorší od roku 1989, je proto poněkud laciné. Je to tvrzení pravdivé, jestliže se nám více líbila poměrná semknutost koaličních vlád Klause, či pohodlné vládnutí Zemanovo v závětří opoziční smlouvy, která se nemusela ohlížet na složité hledání kompromisů, jenž je běžně ve skutečně otevřené parlamentní demokracii. Je to tvrzení pravdivé, pokud se nám zamlouval pevný vůdcovský styl Klause nebo Zemana. Je to tvrzení nepravdivé, pokud nám vadí, že dnes musíme splácet stovky miliard, které bychom jinak splácet nemuseli. Nebo pokud nám vadí, že v této zemi ani po třinácti letech od pádu komunismu nefunguje spousta věcí, které by při troše úsilí a respektu ze strany předešlých vlád fungovat mohly.
Je to také tvrzení nepravdivé, pokud se podíváme na kvalitu opozice. Žádná dosavadní vláda nemusela zatím čelit tak nesmiřitelné opozici, která—bez ohledu na to, co tato vláda udělá—téměř vždy vystupuje negativisticky. Dokonce i Zemanova opozice v dobách Klausových vlád byla vstřícnější a konstruktivnější. Nyní máme opozici, která se rozhodla—navzdory tomu, že není schopna nabídnout vzhledem k rozložení politických sil po volbách v roce 2002 alternativu—že bude de facto sabotovat veškeré pokusy této vlády dělat v rámci možností alespoň něco. Současná reforma je tak „špatná“ jak zleva tak zprava. Pro KSČM je údajně asociální, pro ODS zase příliš sociální.
Zcela nemístné—typicky komunisticky „nadrzlé“—je pak prohlášení Ransdorfa, že Špidlova vláda je nejméně kompetentní za posledních padesát let. Srovnávat tuto demokratickou vládu, i při jejích potížích, třeba jen náznakem s komunistickými vládami, včetně těch, které předsedaly vraždění v padesátých letech, je neslýchané. Srovnávat tuto vládu, či jakoukoliv jinou vládu od roku 1989, s komunistickými vládami, které dokázaly zruinovat zemi, jenž svým hospodářským výkonem a životní úrovní v roce 1948 byla srovnatelná s Rakouskem a dalšími dnes vysoce vyspělými západními zeměmi, může skutečně jen zaslepenec. I nejhorší vláda od roku 1989 ještě stále ční svými výkony nad vládami komunistů, které dokázaly tuto zemi přivést do neuvěřitelného marasmu a zbavit jí svobody.
23. 9. 2003